Prohlížíte archivní kopii stránky s omezenou funkcionalitou. Zpět na iDNES.cz

Alex. Vítězná kapitola pro druhé kolo

31. srpna 2009  8:00
Tomáš Mihule (1970*) je spisovatelem v ilegalitě a o jeho spisovatelských ambicích neví ani jeho nejbližší rodina a přátelé (což právě skončilo). Rád pozoruje, poslouchá a vnímá svět okolo sebe, který je plný neuvěřitelných příběhů. Má rád aikido, snowboard, plážový volejbal, ale i chvíle, kdy do notebooku zapisuje své nápady a fantazie.

Tomáš Mihule | foto: iDNES.cz

Matematika mého milostného života: asi šedesát mužů, sedmdesát rozchodů (s některými pány vícekrát), zhruba tři tisíce souloží, čili necelé tři tisíce orgasmů (mužských) - mých sotva tři sta, dvě třetiny předstíraných.

Pravidelně s muži uléhám, ale téměř vždy snídám sama.

Když máte cejch děvky, je maloměsto peklo. Prý jsem na ženaté. Samozřejmě, že jsem. Mám snad hledat perspektivního partnera mezi zapřísáhlými starými mládenci, kteří se jen při pomyšlení na manželství kroutí jako Heinrich, když slyší, že ho při povodních vytáhl z vody cikán Mirga? Rodinné typy se nejlépe hledají v rodině. Je to nemorální a sobecké, ale svým způsobem účinné. Žertuji?

Volá Roman. O těch nápisech, které jsou po celém městě, se kupodivu nezmíní. Přiobjednává myčku… Myčka jako odškodné za nevěru? Je mi jeho ženy líto. Je ve třetím měsíci a manžel právě koupil kuchyň za dvě stě sedmdesát tisíc (s myčkou za tři sta), takže prostor pro její důstojnost a hrdost se ještě zmenšil.

Roman si za své problémy může sám a ví to. Žádného muže jsem nikdy k ničemu nenutila. Žádná myčka mi nestála za to být s chlapem, který mi neříká pravdu. Proto nemám myčku. Proto jsem sama.

Jsem Káča pitomá - ale proč za moje chyby mají trpět i mí rodiče? Ty nápisy musí pryč, nebo to mámu zabije. Volám starostovi, aby je nechal odstranit.

"Na to nejsou peníze, Kateřino."

Kdybych mu udělala tu správnou nabídku, zamaloval by to osobně. Ale nejsem děvka.

Poslední moje šance je Tomáš. Poprvé v životě mu volám.

"Káčo? Co se děje?"

Hlas mu samým rozčilením přeskakuje. K sebevědomí potřebuje minimálně tři piva a aspoň dva vyholené kamarády.

"Zastav se u nás v prodejně. V pět."

Přesně v pět se hrne do dveří.

"Tak jak to jde?" povídá světácky.

Tři piva už očividně stihl.

"Moc koukáš na Přátele, Tome."

Pragmaticky s ním flirtuju. Že by ve mně něco z té děvky bylo?

"A co za to?" zeptá se, když mu sdělím, co po něm chci.

Přemýšlím. Trvá to dlouho. Potom mě něco napadne.

"Ukážu ti, jak se líbám s holkou."

Opožděně si uvědomím, že skinheadi jsou proti homosexuálům a lesbám - alespoň naoko.

"Ok," souhlasí okamžitě Tom a vypočítavě dodá: "Ale ne jenom na pusu. Všude!"

"Oukej," zasměju se.

Brzy se po městě bude psát VRÁNOVÁ JE LESBA. Přisunu k němu tužku a čtverečkovaný papír, na který jsem v dobách před ekonomickou krizí kreslívala zákazníkům návrhy kuchyní.

"A teď si piš."

Po práci se sejdu s tátou na zahrádce pod lípami. Oba máme malé pivo a velké starosti.

"Máma si mi stěžovala," říkám. "Prej jí zahejbáš."

O tom se bavit nechce.

"Viděl jsem ty nápisy. Máš to zapotřebí, holka?"

Sedíme proti sobě a usmíváme se.

"Nevím, kdo to psal," lžu.

"A je to pravda?"

"Roman mě má rád," lžu znovu - tentokrát i sama sobě.

"Je ženatej, Katko."

"To ty taky."

"A máma vdaná."

Jsme malé město. Táta o lékárníkovi ví jedenáct let.

Před jedenácti lety se z něj stal bylinkář.

Doma jsem brzy. Ve schránce na mě čeká další svatební oznámení (to jediné, co mi po mužích vždycky zůstane) a obálka s dotazníkem od Alex.

Dotazník je velmi podrobný a velmi intimní. Nemám dnes sílu být k sobě upřímná, a tak se rozhoduju, že ho vyplním až zítra.

Ráno procházím městem. Se vztyčenou hlavou.

Na plotech, výlohách, zdech a autobusových zastávkách napočítám celkem devatenáct nápisů.

Heinrich a jeho soukmenovci se asi moc nevyspali.

BLÁHOVÁ JE TĚHOTNÁ S MÁLKEM

PACÁK JE IMPOTENT

VRÁŇAČKA (tak se tu říká mé matce) SPÍ S LÉKÁRNÍKEM

STAROSTA ŠUKÁ S ASISTENTKOU V KNIHOVNĚ

VELEBIL ŠUKÁ MASTNOU (přeloženo: místostarosta spí s paní starostovou)

KYLIÁN JE HOMOSEXUÁL A TEPLOUŠ

MIRGA JE CIGOŠ

Pouze část nápisů odpovídá zadání ze čtverečkovaného papíru; většinu Heinrich různě pomotal, dotvořil nebo vymyslel sám.

Známé či přinejmenším dlouho tušené pravdy vzbudily ve městě očekávaný poprask. Ještě dopoledne se sešlo obecní zastupitelstvo – a nápisy do večera zmizely.

Včetně těch o mně.

Starosta musel na hodinu propustit asistentku.

Málek málem přišel o rodinu i Volvo a bratr starosty o dotaci na tenisové kurty.

Velebil rezignoval na svou funkci.

Kylián se večer nastěhoval k Pacákovi.

Roman (Bláha) se zhroutil.

Jediný Mirga nedělal nic.

Nápisy splnily svůj účel: už městské mravokárce nezajímám, můj případ je ve světle těch nových stará vesta... Jsem plná elánu a těším se do Paříže.

Můj malý nádražák je ovšem smutný. Rád se o mě stará, když pláču a nevím kudy kam. Rád by o mne pečoval i v Paříži, to mu ale Věruška nikdy nedovolí.

I když jsme už jen přátelé.

Skutečné přátelství mezi mužem a ženou mimochodem může existovat - pokud spolu spali.

Večer jsem k sobě pozvala Alex. Zdůvodnila jsem si to obvyklým "neumím být večer sama". Někdy jsem z vlastní samoty tak zoufalá, že volám i matce. Můj zubní kartáček je ve skleničce pod zrcadlem sám už od té doby, co jsem se do garsonky nastěhovala (v šuplíku pod umývadlem mám ovšem pár dalších kartáčků, několik kondomů, lubrikační gel, žiletky a pánský deodorant). Nechtěla bych být můj zubní kartáček.

Sedíme s Alex nad dotazníkem a lahví vína. Dotazník je sice anonymní, ale takhle ve dvou to samozřejmě anonymní není.

"Musíš to vyplnit taky," žádám Alex.

Zaváhá, ale nakonec souhlasí.

"Dobře."

Otázka první. VĚK. Třicet tři, píšu do kolonky.

"Dvacet čtyři," říká Alex a já jí závidím.

Otázka devět. ZAČÁTEK POHLAVNÍHO ŽIVOTA. Píšu šestnáct.

"Taky šestnáct," přikývne Alex a dolévá mi víno.

Otázka deset. KVALITA PRVNÍHO POHLAVNÍHO STYKU (od jedné do deseti). Píšu dva, a to jen proto, že je mi Milana líto. Tolik se snažil.

U otázky dvacet jedna načínáme druhou lahev. POČET SEXUÁLNÍCH PARTNERŮ. Čtyřicet, tvrdím opatrně.

"Proboha!" vyjekne Alex upřímně. "Já sotva osm," dodá omluvně.

O hodinu později máme dotazník vyplněný. Jsme obě opilé. Svou čtyřicítku u otázky 21 opravuji na šedesát a Alex se přiznává, že měla jen dva muže. Dvě velké, několikaleté lásky - a dvě velká zklamání.

Jsou dvě velká zklamání horší než šedesát malých? Co byste si vybrali vy? Kdo se nechce dočkat zklamání, musí mít malá očekávání, napadá mě. Zvoní mi mobil. Táta. Máma prý skončila s lékárníkem.

"Vyříkali jsme si spoustu věcí. Je tu se mnou - chtěla, abych ti hned zavolal."

"Co se děje, tati?"

Poznám když mi něco tají. Mlčí.

"Ahoj, Káčo," ozve se vzápětí matka. "Táta nejezdil za milenkou - jezdil do nemocnice na vyšetření. Výsledky budou v pátek."

Může to být banalita. Nic nevím, a přesto brečím. Myslím na svou samotu. Když nemáte životního partnera, jste aspoň zbaveni strachu z jeho ztráty.

"Mám přijít, mami?"

"Ne. Všechno je zatím v pořádku, zlatíčko."

Jakmile mi matka říká zlatíčko, v pořádku nic být nemůže.

Na špatné zprávy víno nestačí. Otevírám gin, který jsem dostala od táty k Vánocům. Moc nápaditý nikdy nebyl. Není!

"Nechceš zůstat přes noc?" ptám se Alex.

"Nemám ani kartáček," vrtí hlavou.

Odběhnu do koupelny a vrátím se se třemi zbrusu novými kartáčky.

"Měkký, střední nebo tvrdý?" usmívám se.

Jsem ráda za každou noc, kdy nejsem sama.

Už usínáme, když přijde textovka od Romana. Vrací se ze služební cesty a má dvě hodiny čas… Tuhle vypočítavou lačnost upřímně nesnáším - a přesto jsem na ni již tolikrát kývla (pokud mě odsuzujete, nevíte, co je to samota).

NEJSEM SAMA, odpovídám a představuji si Romanův výraz.

Za pár minut telefon zapípá znovu. Táta: NIC MI NENI, SPI KLIDNE. JE TO SESTRA Z NEMOCNICE. TATA

Jedeme  všichni. Všichni se snažíme urvat kus životního štěstíčka.

Ráno po dlouhé době nesnídám sama. Navíc se Alex v noci neplížila s omluvami z mého bytu, neupatlala zrcadlo zubní pastou, neutřela si nohy do mého ručníku na obličej ani nepoužila můj oční krém na své suché paty.

"Šla bys v sobotu do muzea?" ptám se jako by nic.

Nalévám jí pomerančový džus.

"Místní Muzeum zemědělské techniky?"

"Louvre."

Její překvapení je nehrané.

"Mám dvě letenky. Zvu tě."

Pozoruje mě.

"Skoro se neznáme," promluví po chvíli.

"Vím o tobě i to, v kolika jsi objevila mámin robertek," poklepu na vyplněný dotazník.

Alex se směje.

"Pojeď. Když mám na chvíli zapomenout na tohle město, nemůžu vzít nikoho odsud."

"Nemám co na sebe."

Což znamená, že pojede.

***

Všechny příspěvky pro tuto kapitolu najdete zde.

Všechny příspěvky pro první čtenářskou kapitolu najdete zde.

Autor: Tomáš Mihule, ilustrace Petr Vyoral
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Alex. Vítězná kapitola pro druhé kolo

Haló, Tomáši!

Jste na příjmu?Doufám,že poslední dvě kapitoly budou Vaše!Ne,...

Re: Haló, Tomáši!

Za svů největší úspěch v téhle soutěži považuji, že jsem se nezůčastnil...

počet příspěvků: 124, poslední 24.11.2009 22:33

Rekapitulace příběhu

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka.


Do marasmu Katčina života vstupuje doktorandka Alex, díky níž zjistí, že možná ještě není všechno v jejím životě ztraceno. Společně stráví víkend v Paříži, kde Katka - poté, co naznala marnost svého dosavadního života - dospívá k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.


Rodné město ji vítá pokračujícím rozpadem manželství rodičů. Katka velmi šalamounsky splní hloupý slib, který neuváženě dala adolescentovi Heinrichovi, a pak už jí nic nebrání začít nový život.


Katka zlom myslí opravdu vážně - ze Srdce domova se přemisťuje na radnici, kam jí lano hodil sám starosta. Jak jinak, její bývalý milenec... Než Kateřina nastoupí na nové místo, zjistí, že Alex se zamilovala a mýtus, že láska neexistuje, nabývá první vážné trhliny.


Prvním Katčiným úkolem na radnici je vyřešení případu Koza. Rozpaky vyvolávající případ však na scénu přivádí novou postavu, policistu Davida. Bude on tím pravým?


I Katčin otec našel tu "pravou". Dokonce tak, že s ní Kateřině zařídil nevlastní sestřičku.


Poté, co zachrání Heinricha před skokem z věže místní vodárny, rozhodne se Katka zachránit i sebe a nabídne Davidovi a sňatek.


A jak to dopadlo? To už si jistě přečtete sami.

Postavy

Katka – svobodná bezdětná třiatřicetiletá žena z malého města. Po dlouhé řadě zklamání dál hledá lásku.
Její rodiče – už přestávají doufat, že se někdy dočkají vnoučat.
Její šéf – Katčin vedoucí a bývalý milenec.
Linda a Petra – spolužačky ze základní školy, které někdy jsou a jindy se jen vydávají za Katčiny nejlepší kamarádky.
Tomáš zvaný Heinrich – šestnáctiletý místní mladík, touží po Katce. Je dosud panic.
Roman Bláha – Katčin přítel.
Alex - sympatická mladá doktorandka z Prahy dělající výzkum na téma život neprovdaných žen na malém městě.
David - městský policista, který s Katkou vyšteřuje causu Koza

Docent - právě pro něj Alex dělá svůj výzkum. A právě do něj se zamilovala.

Karolína - Kateřinina spolužačka, čeká dítě s jejím otcem
Bývalí milenci – seznam viz úvodní kapitola.