Prohlížíte archivní kopii stránky s omezenou funkcionalitou. Zpět na iDNES.cz

Koza

12. října 2009  7:30

Lindin mobil kdesi vyzvání, ale ona ho nebere.

Takže to tu máme zas, pomyslím si.

Lindiny sebevražedné pokusy patří ke koloritu našeho maloměsta stejně jako vyzvánění hodin na radniční věži, dětský pěvecký sbor nebo má promiskuita. Každý z místních lidí se osobně zúčastnil minimálně jednoho jejího vystoupení. O začátku své show nás Linda informuje buďto pomocí sms, nebo nepřímo formou nepřijatých hovorů – a samozřejmě zavolá i na čísla 155 a 158, protože kdo by ji jinak zachraňoval?

Linda pravidelně obměňuje tři scénáře: buď se s provazem v ruce prochází pod stromy na říčním břehu a předstírá, že se hodlá oběsit, nebo stojí s oprátkou na krku na mostě (druhý konec provazu má vždy ovázán kolem nějakého šutru), popřípadě se s kusem rozbitého zrcadla dramaticky brodí naší mělkou říčkou (chce se naoko utopit a ještě vykrvácet). Všechny tyhle demonstrativní akce jsou shodně provázeny Lindiným hysterickým monologem na téma "Chlapi jsou svině!"

Přesto se o ni pravidelně bojíme.

Policejní a hasičský rej, který se pod mostem odehrává dnes, má naštěstí jiného původce: na písčitém ostrůvku uprostřed řeky sem a tam pobíhá vyděšená mladá koza.

Na jejím maličkém stanovišti se jí očividně nelíbí, ale vkročit do proudu a zkusit se dostat na břeh se bojí.

Soucítím s ní, neboť se v ní okamžitě poznávám.

*

Na kozu nakonec hodili síť a pramicí ji převezli na břeh.

Na mě nehodil nikdo nic.

U Corsy na mě čeká Linda. Omlouvá se za auto. Chce si promluvit.

"Pojeďme k Rozárce, " poprosí mě.

Na okraji lesa za městem stojí barokní socha sv. Rozálie, ochránkyně před morem. Začínám být z Lindy trochu nesvá: co se mi chystá sdělit? Že má poměr s mým nádražákem?

Jsme na místě. Vypnu motor a mlčky sedíme. Linda navrhuje, abychom se šly projít.

"Musím si trochu vyčistit hlavu," říká.

Nadechne se – a ve třech vteřinách mi svěří největší tajemství svého života: můj šéf je její otec.

Zdá se, že pískovcovou světici nechává Zpráva roku chladnou.

*

Večerní panelák je jako nažrané zvíře, které si našlo klidný kout a tráví: navenek nehybné a tiché, útroby však pracují. Připadá mi, že má garsonka leží někde mezi jeho srdcem a žaludkem - je tu slyšet úplně všechno. Stará Blažková z přízemí vztekle tříská plechovým kýblem. Zřejmě zas někdo nevytřel chodbu, přestože byl na řadě. Nahluchlý důchodce Potočka z vedlejšího bytu poslouchá Moravanku. Vondrákovi pode mnou souloží, což je koneckonců zábavnější než film na Nově, ale ne každý je schopen psát si vlastní scénář večera. Automechanik Koudelka z bytu nade mnou právě spláchl.

*

Alex přichází přesně v devět.

Pijeme skořicový čaj a přikusujeme lehce pikantní paprikové chipsy. Kdyby nás někdo viděl, možná by došel k závěru, že jsme těhotné.

"Já to vidím takhle," promluví Alex poté, co jsem ji obeznámila se starostovou staronovou pracovní nabídkou. "Buďto tě považuje za schopnou a potřebuje tě, nebo se mu prostě zastesklo po starých dobrých časech… Nebo obojí."

"No jo, ale jak to zjistim?"

"Jedině tak, že tam nastoupíš," usměje se Alex a labužnicky rozkousne obzvlášť velký bramborový lupínek. "Co tě mezi těma kuchyňskejma linkama drží? Vždyť to nikam nevede. Nikoho tam nepotkáš, nic novýho se nenaučíš, plat máš podprůměrnej - tak co řešíš?"

Alex má pravdu. Z racionálního hlediska opravdu není co řešit. Sentiment stranou. Nádražák je sice milej, ale vůči němu nemusím mít žádný velký výčitky. Jenomže na druhou stranu se mně odtamtud nechce. Strávit osmdesát procent pracovní doby surfováním po internetu a brát za to plat, ze kterého jde vcelku vyžít – no neberte to. Zjišťuji, že už ve svých třiatřiceti letech poněkud postrádám ambice.

"Když já ti nevím," vzdychám.

"Já zas vím, že pokud člověk dostane radu, má z principu tendenci udělat opak."

"Babo, raď!"

Takhle se dál žít nedá, něco se musí stát! Rekapituluji poslední roky svého života a přemýšlím. Je mi třiatřicet a žiju sama, poslední dobou mi navíc nějak chybí kyslík.

"Trvej na smlouvě na dobu neurčitou," doporučuje mi Alex, ale cítím, že je duchem jinde. Nakonec pochopím proč: oznamuje mi, že se minimálně týden neuvidíme – bude v Praze zpracovávat první várku dotazníků a závěry předloží svému milovanému docentovi.

Je prý už teď nervózní.

Pociťuje prý šimrání v žaludku.

"V žaludku?" ujišťuju se s úsměvem.

"Těším se," přiznává Alex. "A bojim."

Vlastně jí ten známý stav závidím.

Je 23:13 a mimozemšťanka Alex se právě odebrala na jinou planetu. Chodba je vypulírovaná, Moravanka i Vondrákovi už spí a Koudelka znovu splachuje.

*

Doma to o víkendu nepoznávám. Kuchyň je uklizená, leč pustá, a bez jakékoli vůně.

"Ale já jsem přišla na oběd, mami! Mám hlad. Schválně jsem skoro nesnídala…"

Jenomže matka prostě vařit nebude. Ne, pokud to bude jíst ON. Už mého otce není schopna ani pojmenovat. Kapituluju a pouštím se do díla. JÁ vařím v domě svých rodičů… Matka nemá ani nakoupeno, takže servíruji špagety s kečupem. Volám na otce, ať sejde dolů. Žádná odpověď. Jdu tedy nahoru za ním.

"Já s NÍ nebudu jíst u jednoho stolu. Kačenko, promiň. Nechci si na starý kolena pořídit žaludeční vředy."

Donesu talíř špaget tátovi nahoru. Matka mi oznamuje, že jíst nebude, protože nemá hlad.

Nakonec se proti své vůli stejně sejdou dole v hale: matka namalovaná, otec ve svém nejlepším saku. Oba na odchodu - a každý jinam. Střeží se vzájemných pohledů a mlčí. Já jako bych tam nebyla.

"Já vás svezu. Chcete nejdřív do lékárny, anebo do nemocnice?" pokouším se odlehčit dusnou atmosféru.

Nedostává se mi odpovědi, a tak raději vyklízím pole. Takhle jsem je ještě nikdy neviděla.

*

V pondělí jdu z práce rovnou na obecní úřad.

"Po dlouhé době jsi mě příjemně překvapil," říkám starostovi poté, co mi oznámil výši nástupního platu. "Jestli mi dáš smlouvu na dobu neurčitou, tak to beru."

"Obvyklé to není," reaguje rozpačitě starosta. "Ale když už jsi tu jednou dělala a osvědčila ses … Můžeš nastoupit už zítra?"

"Snad jo."

"Jo, Katko, a v práci si budeme vykat. Nechci, aby kolovaly nějaký zbytečný drby - vždyť to znáš, ne?"

Ano, znám. Mě pomlouvá i voda v kašně na náměstí. Pokud si starosta myslí, že vykání drby zastaví, pak tohle město nezná.

*

Kouříme se šéfem naši poslední cigaretu.

Zíráme před sebe, do neurčita. Výjimečně nemlčím: snažím se mu vysvětlit, že musím začít znovu, jinak, ale jen se smutně dívá někam skrze mě. Nakonec pokývá roztomile rozcuchanou prošedivělou hlavou.

"Já ti ve štěstí bránit nebudu, dveře tu máš vždycky otevřený. Tak na to nezapomeň."

Stojíme proti sobě, cítím, jak se mi začíná chvět spodní ret.

"Nezapomenu."

Opět ty smutné pomněnkové oči, najednou je tu zase ten můj obyčejný nádražák. Udělám krok k němu, obejme mě.

"Budu v baráku o dvě ulice vedle…, " pokouším se ho utěšit.

Před obchodem zatroubí auto. Začínám balit věci ze stolu: tři načaté krabičky cigaret, pár sponek, růžovou sešívačku… Tu tady nechám šéfovi na památku.

*

Ráno nastupuju na radnici.

Starosta mě veřejně žádá, abych ihned začala pracovat na svém prvním úkolu.

"Důležitém úkolu," zdůrazní.

Očekávám přípravu nějaké prestižní schůzky nebo aspoň roztřídění výdajových účtenek kanceláře, ale realita mi vyráží dech.

"Musíte zjistit, kdo zavezl tu kozu doprostřed řeky. Zajímá se o to tisk, ochránci přírody a… No prostě je to důležitý, nerad bych, aby se z toho stala nějaká záminka pro politickou provokaci, no znáš to… Znáte to. Tak domluveno, slečno Vránová?"

Takže kozí detektiv. To je džob.

*

Když večer zapípá mobil, očekávám problém. Jsem životní optimistka, která se naučila vždycky počítat s tou horší variantou.

MATKA SE ODSTEHOVALA K LEKARNIKOVI. PODAM ZADOST O ROZVOD. TATA.

Není mi dvanáct let, abych měla z rozvodu rodičů trauma, nicméně mě to rozlítostní. Volám matce. Potvrzuje otcova slova, ale nemůže se o tom teď bavit, protože "je zrovna s Vojtou."

Nikdy mi nedošlo, že lékárník má nějaké křestní jméno.

Někdo zvoní. Dejte mi už dneska všichni pokoj! Rázně otvírám dveře na chodbu odhodlaná okamžitě vyhodit kohokoli, kdo za nimi bude stát.

"Alex?!?"

Je rozcuchaná, podnapilá, má pomačkanou blůzu a tváří se nezvykle dramaticky.

"Nemělas být v Praze s docentem?"

"Já… Můžu dál?"

"No jasně, " otevírám dveře dokořán, ale ona pořád stojí na chodbě. Sáhne do kabelky, vyndavá půllitrovou placatku Jamesona a řádně si z ní přihýbá.

"Pozvala jsem ho sem," sdělí mi. "Zítra přijede."

*

Autor: Jakub Mráz, ilustrace Petr Vyoral
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Koza

inspirace

Kdo četl dnešní přílohu LN, jistě poznal zdroj inspirace pro...

ach jo :D

právě jsme dopsala část toho 6 dílu a koukám že už se to ukončilo...

počet příspěvků: 101, poslední 23.10.2009 10:41

Rekapitulace příběhu

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka.


Do marasmu Katčina života vstupuje doktorandka Alex, díky níž zjistí, že možná ještě není všechno v jejím životě ztraceno. Společně stráví víkend v Paříži, kde Katka - poté, co naznala marnost svého dosavadního života - dospívá k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.


Rodné město ji vítá pokračujícím rozpadem manželství rodičů. Katka velmi šalamounsky splní hloupý slib, který neuváženě dala adolescentovi Heinrichovi, a pak už jí nic nebrání začít nový život.


Katka zlom myslí opravdu vážně - ze Srdce domova se přemisťuje na radnici, kam jí lano hodil sám starosta. Jak jinak, její bývalý milenec... Než Kateřina nastoupí na nové místo, zjistí, že Alex se zamilovala a mýtus, že láska neexistuje, nabývá první vážné trhliny.


Prvním Katčiným úkolem na radnici je vyřešení případu Koza. Rozpaky vyvolávající případ však na scénu přivádí novou postavu, policistu Davida. Bude on tím pravým?


I Katčin otec našel tu "pravou". Dokonce tak, že s ní Kateřině zařídil nevlastní sestřičku.


Poté, co zachrání Heinricha před skokem z věže místní vodárny, rozhodne se Katka zachránit i sebe a nabídne Davidovi a sňatek.


A jak to dopadlo? To už si jistě přečtete sami.

Postavy

Katka – svobodná bezdětná třiatřicetiletá žena z malého města. Po dlouhé řadě zklamání dál hledá lásku.
Její rodiče – už přestávají doufat, že se někdy dočkají vnoučat.
Její šéf – Katčin vedoucí a bývalý milenec.
Linda a Petra – spolužačky ze základní školy, které někdy jsou a jindy se jen vydávají za Katčiny nejlepší kamarádky.
Tomáš zvaný Heinrich – šestnáctiletý místní mladík, touží po Katce. Je dosud panic.
Roman Bláha – Katčin přítel.
Alex - sympatická mladá doktorandka z Prahy dělající výzkum na téma život neprovdaných žen na malém městě.
David - městský policista, který s Katkou vyšteřuje causu Koza

Docent - právě pro něj Alex dělá svůj výzkum. A právě do něj se zamilovala.

Karolína - Kateřinina spolužačka, čeká dítě s jejím otcem
Bývalí milenci – seznam viz úvodní kapitola.