Prohlížíte archivní kopii stránky s omezenou funkcionalitou. Zpět na iDNES.cz

Sbohem. Vítězná kapitola Lenky Zlatníkové

14. září 2009  6:30

Když žijete na maloměstě, kde na pět vdavekchtivých žen připadá jeden muž (zbylí čtyři jsou buďto nepoužitelní, nebo zadaní), zjistíte, jak snadno slevíte ze svých nároků. Jak snadno rezignujete.

Dřív jsem snila o urostlém ramenatém sportovci. O pohodáři se smyslem pro humor a pro rodinu. Nic pro něj nebude problém; zvládne opravit rozbitou pračku a poličky v kuchyni mi přimontuje bez řečí. Já mu za odměnu uvařím jeho oblíbenou svíčkovou nebo borůvkové knedlíky. Nikdy mě neodbyde slovy 'nevím' nebo 'nemám čas'. Po milování se ke mně nebude otáčet zády. Samozřejmě bude skvěle vycházet s mou matkou; s otcem občas zajdou na ryby. Táta ho tu a tam vezme kolem ramen a se spokojeným úsměvem prohodí: "Tak co ta naše Káča, nezlobí?" Na výročí seznámení mě vezme do Paříže, kde mě při západu slunce a se siluetou Eiffelovky za zády požádá o ruku... Tak takhle jsem si to kdysi malovala.

Za posledních sedmnáct let jsem si pustila do života (a do kalhotek) přes šedesát adeptů, kteří mé romantické představy měli naplnit. Žádný se o to ani nepokusil. Ani nezačal. Z mého milostného života zbyla odpudivá psychologicko- sociologická koláž z Alexina dotazníku.

První polibek v plechové budce autobusové zastávky, osahávačka na zábavě v místní sokolovně (ještě dnes si vybavím pachuť laciného vína ve voskovaných kelímcích), první sexuální zkušenost na stráni za sokolovnou. Byla jsem tenkrát spíš zvědavá, než abych po sexu doopravdy toužila. Vždycky mě bavily nové začátky, jenže všechno to obvyklé snažení, těšení a toužení nikdy nevydrželo dlouho. Zklamání, rozchod, nový partner. A tak pořád dokola. Kdy se to stalo, že mi ujel vlak a já zůstala s pochybnou pověstí stát na peróně?

Zítra letím do Paříže, města svých romantických snů - s holkou, kterou znám sotva tři dny. To už je důvod k zamyšlení, nemyslíte? Z přemítání mě vyruší zvonění mobilu. Petra, svítí na displeji.

"V sobotu jdem pařit. V Esku bude o půlnoci striptýz!" vychrlí na mě bez pozdravu. "Pánskej samozřejmě," zachichotá se.

"V sobotu budu pryč." Zaváhám. "Letíme s Alex do Paříže."

"Paříž!? A s tou pražskou intoškou!?"

Uražené ješitnosti v jejím hlase si nelze nevšimnout. Zvýšený tón samozřejmě zastupuje otázku, proč jsem nepozvala ji. Nebo Lindu. Nebo nejlépe obě. Zpravím ji co možná věcně o Alexině výzkumu, ale Petra přesto dělá, jako bych ji i Lindu zradila! Už dlouhá léta předstíráme, že jsme nejlepší kamarádky.

"Tak nic, no," řekne mi, než se uštěpačně rozloučí.

*

Povinná návštěva u našich. Bez pusy mamce a taťkovi bych přece neodletěla... Výsledky tátovy zdravotní prohlídky jsou v pořádku, máma mi volala už ráno - takže otec sedící zachmuřeně v křesle mě překvapí. Tváří se, jako by měl do měsíce skonat bolestivou smrtí.

"Co se děje?"

Pohlédne na mě s výrazem mučedníka.

"Tvá matka mě iniciativně objednala na rektoskopii."

"Pro jistotu. V našem věku se nesmí nic podceňovat," vysvětlí mi matka vážně, a dokonce otce pohladí. Těkám očima z jednoho na druhého a snažím se nesmát. Když mě otec jde o hodinu později vyprovodit před dům, povzdechne si.

"Že si já blbec nevymyslel něco se zádama!" šeptá. "Nemuseli by mi strkat hadici do prdele..."

*

Alex se dostaví ve výborné náladě. V Paříži nikdy nebyla, stejně jako já.

"Pět let plánuju, že se tam konečně podívám."

Za hodinu je objednána v místním kadeřnictví. V Lindině kadeřnictví… Petra už Lindě určitě volala.

"Vykašli se na to," říkám jí opatrně.

"Mám to hrozný!" namítá Alex a tahá si za vlasy.

"Máš to dobrý."

"Nechám si to jenom přistřihnout."

*

Pět minut po jejím odchodu volá Linda. Jsem trochu ostražitá, ale ona překypuje vstřícností a přátelstvím. Uzavřeme obchod: odveze mě na letiště i z něj, když jí na víkend půjčím Corsu. Tváří se tajnosnubně. Nevyzvídám, u nás ve městě se stejně nakonec každý dozví všechno. Že by neměl auto? Linda samaritánka. Na základce pořád zachraňovala opuštěná štěňata, koťata i zraněné holuby. Teď jsou to zneuznaní umělci, co dočasně nemají kde bydlet, alkoholici, kteří už zítra přestanou pít, aby jí dokázali svou lásku, nebo chlapi, kteří jí určitě vrátí dluh, až se jejich podnikání trochu víc rozjede. Taky jeden Pražák, co byl u nás v městečku dlouho znám pouze pod přezdívkou Masák. I Lindě. Když jsem se jí zeptala, co má napsané na zvonku dole u vchodových dveří, pravila, že "Půda 3".

*

Ráno mě Linda veze na letiště. V ulicích to vypadá jako po vymření. Zahlédnu starého Mirgu, který zmožen krabicovým vínem vyspává na trávníku, obličej přikrytý kšiltovkou. V parčíku u kostela sedí na opěradle lavičky opilý Tomáš, mezi kanadami položeného lahváče. Opodál dva Vietnamci rozbalují svůj stánek se zeleninou. Stres posledních dnů ze mě padá jako omítka z místního kulturáku. Sbohem, nápisy na zdech, sbohem, trapní milenci, pohoršení spoluobčané, nevěrní rodičové i uplakaní šéfové! Letím do Paříže!

Alex veze táta. Jako zkušenější cestovatelka navrhla sraz u balení zavazadel. PROMIN, JSME V ZACPE, 15 MIN, pípnul mi mobil před dvaceti minutami. Dívám se, jak dva znudění mladíci zavíjejí kufry do igelitu. Pod pojmem "zabalit kufr" jsem si vždycky představovala něco úplně jiného. Konečně přibíhá Alex. Vypadá jako čerstvě naondulovaný pudl. Linda se škodolibě usmívá.

"Tak si to užijte, holky," popřeje nám.

*

Alex trpí strachem z létání, snažím se tedy po celou dobu letu udržovat hovor. Věkový rozdíl devíti let mezi námi není téměř znát. Připadá mi dospělejší než Linda s Petrou dohromady. Zřejmě i proto, že vyrůstala jako jedináček. Otec docent i maminka lékařka byli vždy pracovně vytížení, a tak se Alex musela naučit postarat se o sebe. Odjakživa si prý mnohem víc rozuměla se staršími lidmi než s vrstevníky, což se odrazilo i v jejích dvou partnerských vztazích.

"Potřebuju životní zkušenost, charisma, vyrovnanost... Starší chlap přináší do vztahu pocit bezpečí a zázemí."

"A lenost, zatrpklost, cynismus a většinou i povinnost platit alimenty," ušklíbnu se. "A problémy s erekcí."

Letadlo drcne: právě jsme přistáli na francouzské půdě. Vymotáme se z letiště a jedeme taxíkem do hotelu. Mám báječnou náladu. Cestování ve mně odjakživa vzbuzuje opojné pocity. Vždycky si připadám, jako bych začínala novou životní kapitolu. Žádná profláklá Káča z Horní Dolní, ale tajemná cizinka s naprosto otevřenými možnostmi! Můžu být kýmkoli - nedostupnou femme fatale, turistkou s melancholickým výrazem na procházce podél Seiny nebo osudovou ženou, která v baru zlomí srdce pěti chlapům. Nikdo mě tu nezná, nikdo mě nebude soudit. Alex stáhne okýnko a vystrčí hlavu ven. Kaštanové vlasy jí divoce vlají.

"Paříži, miluji tě!" volá a mává rukama. Rozverně se smějeme. Taxikář nás obezřetně pozoruje ve zpětném zrcátku.

Cítím v kostech, že tenhle víkend bude stát zato.

S průvodcem v ruce přejíždíme metrem. Diskutujeme nad mapou, bloudíme. Obdivujeme architektonické krásy. A nasáváme atmosféru Paříže: Invalidovna, Vítězný oblouk, Champs Elysées, Notre Dame. Cestou k Louvru potkáme houf rozverných polských turistek ve věkové kategorii 50 plus. Všechny mají na triku nápis Drunk And Gorgeous a štěbetavě se ptají na cestu do nejbližšího kostela.

Louvre se zpočátku jeví monumentální a úchvatný a my s obdivem a úctou procházíme výstavními sály - ale po třech hodinách mě přemůže únava. Alex se rozplývá nad pět tisíc let starou hlavou z Armorgu nebo Tuborgu, je mi to jedno. U Venuše Miloské je asi tisíc lidí a Monu Lisu už jen přetrpím. Alex má pochopení, netlačí na pilu. Venku se zhroutíme na lavičku.

"Paráda, co?" říká Alex okouzleně.

"To teda."

Mhouřím oči proti oranžovému kotouči zapadajícího slunce a pozoruju kolemjdoucí. Lidské mraveniště. Líbí se mi být jeho součástí. Anonymní součástí. Těší mě vědomí, že svět se točí dál, bez ohledu na životní eskapády jedné maloměstské Káči.

Padne na mě stín. Nad námi stojí zhruba třicetiletý sympaťák. Cosi prohodí ve své mateřštině. Tváříme se nechápavě, přejde tudíž do angličtiny: Odkud jsme? A jak se nám líbí Paříž? Slova se ujme Alex, jejíž angličtina je na rozdíl od té mé plynulá. Sympaťák se představí jako Etienne. Zve nás do nedalekého baru, kde čeká jeho kamarád. Alex se na mě pobaveně kření.

Kamarád se jmenuje Thomas. Není tak hezký jako Etienne, ale má mile rošťácký úsměv. Přes naše chabé protesty objednává sekt. Když barman otvírá láhev, zachytím Etiennův pohled. Usměje se a přišoupne si židli blíž ke mně. Celý večer mi věnuje zvýšenou pozornost. Neustále se mě na něco vyptává. Pod stolem se svým stehnem dotýká mého. Vážně to bude takhle jednoduché? Dvě osamělé ženy v Paříži potkají dva pohledné muže… Zvedáme se, Etienne platí účet. Dlaní mi přejíždí po zádech. Mám motýlky ve slabinách.

"No," slyším říkat samu sebe.

Jeho překvapení je nehrané.

"No, sorry," opakuji a beru do ruky kabelku.

Už nebudu děvka.

*

Z okna pokoje vidíme hlavně neonová písmena z názvu našeho hotelu. Alex se je pokouší fotit. Trochu prší. Vypijeme láhev laciného růžového. Zapínám mobil.

DEJ VEDET, JAK JSI DORAZILA. TATA

TAK JAK JE V PARIZI? UCES DRZI?  CORSA ZATIM VCELKU. LINDA

SLIBILA SI ZE U TOHO LIBANI BUDU. POSLI ASPON MMS. TOM

Ukazuju zprávy Alex.

"A to jsem chtěla na ten náš Kocourkov na chvíli zapomenout. Tady máš maloměsto: nemusíš lidem prohlížet garáže, ani vyhodnocovat dotazníky. Prostě jim koukni do mobilu. Prohlídni mobily neprovdanejm ženskejm."

Alex říká, že to není špatný nápad. Vzdychnu.

"Uletíš jim tisíc kilometrů daleko - a stejně jsou pořád tady…"

"Dostaveníčko v Samaře."

"Cože?"

"Vyděšený sluha prosí pána, aby mu půjčil nejrychlejšího koně, protože na tržišti do něj vrazila smrt. A tak chce rychle utéct. Co nejdál, až do Samary. Pán oblíbenému sluhovi koně půjčí a pak jde se na tržiště přeptat smrti, co to mělo znamenat. Smrt se omlouvá: nechtěla sluhu vyděsit. Sama byla překvapená, že sluhu vidí už dnes, když s ním má zítra schůzku v Samaře…"

Otevírám druhou láhev - a potom otevřu okno. Můj příští mobil určitě nebude mít růžovou barvu. Nebohý přístroj se odrazí od neonu písmene "S" a s tichým křachnutím dopadne na mokrý chodník bulváru Davout.

Jsem bez spojení. Spálila jsem všechny mosty – tak se to říká, ne? Alex mě nesouhlasně pozoruje. Náš hotel se stále jmenuje ARMSTRONG.

*

Dobrá snídaně jen posiluje příjemný pocit ze slunečného rána. Jablečnému pyré tu říkají compot. Nemám kupodivu žádné výčitky. Koneckonců, byl to jen mobilní telefon.

Na Champs Elysée mi Alex řekne, že miluje ženatého docenta z jejich katedry.

"Jak dlouho spolu chodíte?"

"Nechodíme spolu. On o tom neví. Já ho miluju a on o tom neví."

Střetnutí světů. Alex je jiný živočišný druh. Fotí mě pod Vítězným obloukem. Mě, lůzra….

V malé hospůdce blízko stanice Odéon mi pak při obědě Alex dlouze vypráví o svém idolu. Cassoulet je husí masíčko s klobáskami a bílými fazolemi.

"A jak to budeš řešit?"

"Nijak. Přeci mu nemůžu rozbít rodinu."

"Tak se budeš sladkobolně opíjet a psát básničky?"

Mlčí.

*

Večer jedeme turistickou lodí proti proudu Seiny. Silné světlomety olizují parlament, Musée d´Orsay, Louvre, Notre Dame. Alex mi tlumočí anglický výklad. Na palubě zkolabovala nějaká paní v šátku. Modrá světla sanitky na břehu, zmatek. Plavba se protahuje. Když po cestě zpátky míjíme Eiffelovku, celá se najednou rozbliká. Myslím na tátu, bude mít starost. Prosím Alex o její mobil. Tátovo číslo je jedno z mála, které si pamatuju.

"No to je dost. Už jsem si dělal starost."

Tuhle větu občas potřebuju slyšet.

*

Odjakživa nesnáším vybalování. Otevřu kufr a vyházím špinavé prádlo na podlahu. V příštích dnech budu o kufr i o prádlo zakopávat a tvářit se, že mám tisíc důležitějších věcí na práci. Zkusmo nakouknu do ledničky. Prošlý jogurt a sardinky. Welcome home.

Ráno se před zrcadlem nasoukám do černých pouzdrových šatů, které jsem nosívala v době, kdy jsem pracovala jako asistentka na obecním úřadě. Pak mě ovšem ve starostově posteli vystřídala jeho současná sekretářka a já musela vyklidit pole. Udělám na sebe pár komických grimas (hlavně nebrečet, Káčo!), stáhnu si vlasy do culíku a bez snídaně vyrážím do zamračeného rána.

Před obřadní síní se srazím s Tomášem. V tmavém saku je k nepoznání.

"No ne, z tebe je skoro člověk," rýpnu si.

"Něco mi dlužíš, Káčo!"

Matka stojí opodál a podezíravě si nás měří.

"Ale jdi ty."

"Barvy mám ještě dost," upozorní mě.

"Nevydírej mě!" odseknu polohlasem a zamířím za matkou.

"Co spolu máte?" ptá se okamžitě.

Pohladím si dlaní břicho.

"Dítě. Konráda."

Pokládám květiny pod podium s rakví a ve smuteční síní to postřehnutelně zašumí. Hlavy u sebe, jak jinak. Doma je doma.

Při refrénu skladby 'Jednoho dne se vrátíš' je poprvé slyšet pláč. Zarývám si nehty do dlaní a ze všech sil se snažím udržet výraz sfingy. V hlavě mi naskakují nejrůznější obrazy: Mirek přikládá do starých cihlových kamen. Mirek na kole. Mirek nahý na břehu rybníka. Vzpomínám na to, jak mě hladíval po vlasech, vařil mi lipový čaj nebo jak mi vždycky udělal ráno svačinu do práce - dva krajíce chleba se salámem zabalené v papírovém ubrousku. Matka do mě šťouchne. Píseň dozněla, všichni se zvedají. Zařadím se do štrúdlu lidí, kteří jdou kondolovat nejbližším příbuzným.

"Upřímnou soustrast," říkám Kroftově jediné dceři Anně. Nikdy o ní nemluvil, ale její fotky měl vystavené na sekretáři v obývacím pokoji. Nepřátelskému výrazu v její tváři samozřejmě rozumím. Později mě dohoní na štěrkem vysypané cestičce podél urnového háje.

"Když jsme vyklízeli chalupu, našli jsme tohle," oznámí mi a vrazí mi do ruky zažloutlou obálku.

"No jen se podívejte!" vyštěkne.

V obálce jsou dva mé akty pořízené jednoho letního dne v slunečnicovém poli.

"Taková ostuda! Nechoďte nám na oči," zasyčí.

*

V práci předám šéfovi dárky – kvalitní Bordeaux a zapalovač v podobě Eiffelovky. Za víkend v Paříži nic moc, ale i tak mi dojatě děkuje.

"Kačenko, a jak ses měla?"

Než spustím vyprávění o Moně Lise, jdu ho opatrně obejmout.

*

Večer sedíme s Alex v mé garsonce, pijeme chardonnay (původně zakoupené pro její rodiče) a bavíme se nad fotkami v notebooku.

"Bylo to fajn," zhodnotí zájezd Alex, protáhne se a plácne sebou na gauč.

"Kdybys kdykoli cokoli potřebovala, jsem tvým dlužníkem."

Vzpomenu si na Tomáše. Tak ať to mám z krku.

"No, něco by se možná našlo," říkám. "Potřebuju něco nafotit."

*

Všechny příspěvky pro tuto kapitolu najdete zde.

Všechny příspěvky pro druhou kapitolu najdete zde.

Všechny příspěvky pro první čtenářskou kapitolu najdete zde.

Autor: Lenka Zlatníková; ilustrace Petr Vyoral
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Sbohem. Vítězná kapitola Lenky Zlatníkové

Už začátek je deprese

"Dřív jsem snila o urostlém ramenatém sportovci. O pohodáři...

něco nafotit -ježiši, to je křeč

když jsem psával příběhy a došlo až k takové křeči..že potřebovala...

počet příspěvků: 201, poslední 01.12.2009 22:14

Rekapitulace příběhu

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka.


Do marasmu Katčina života vstupuje doktorandka Alex, díky níž zjistí, že možná ještě není všechno v jejím životě ztraceno. Společně stráví víkend v Paříži, kde Katka - poté, co naznala marnost svého dosavadního života - dospívá k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.


Rodné město ji vítá pokračujícím rozpadem manželství rodičů. Katka velmi šalamounsky splní hloupý slib, který neuváženě dala adolescentovi Heinrichovi, a pak už jí nic nebrání začít nový život.


Katka zlom myslí opravdu vážně - ze Srdce domova se přemisťuje na radnici, kam jí lano hodil sám starosta. Jak jinak, její bývalý milenec... Než Kateřina nastoupí na nové místo, zjistí, že Alex se zamilovala a mýtus, že láska neexistuje, nabývá první vážné trhliny.


Prvním Katčiným úkolem na radnici je vyřešení případu Koza. Rozpaky vyvolávající případ však na scénu přivádí novou postavu, policistu Davida. Bude on tím pravým?


I Katčin otec našel tu "pravou". Dokonce tak, že s ní Kateřině zařídil nevlastní sestřičku.


Poté, co zachrání Heinricha před skokem z věže místní vodárny, rozhodne se Katka zachránit i sebe a nabídne Davidovi a sňatek.


A jak to dopadlo? To už si jistě přečtete sami.

Postavy

Katka – svobodná bezdětná třiatřicetiletá žena z malého města. Po dlouhé řadě zklamání dál hledá lásku.
Její rodiče – už přestávají doufat, že se někdy dočkají vnoučat.
Její šéf – Katčin vedoucí a bývalý milenec.
Linda a Petra – spolužačky ze základní školy, které někdy jsou a jindy se jen vydávají za Katčiny nejlepší kamarádky.
Tomáš zvaný Heinrich – šestnáctiletý místní mladík, touží po Katce. Je dosud panic.
Roman Bláha – Katčin přítel.
Alex - sympatická mladá doktorandka z Prahy dělající výzkum na téma život neprovdaných žen na malém městě.
David - městský policista, který s Katkou vyšteřuje causu Koza

Docent - právě pro něj Alex dělá svůj výzkum. A právě do něj se zamilovala.

Karolína - Kateřinina spolužačka, čeká dítě s jejím otcem
Bývalí milenci – seznam viz úvodní kapitola.