Prohlížíte archivní kopii stránky s omezenou funkcionalitou. Zpět na iDNES.cz

Srdce domova - úvodní kapitola Michala Viewegha

3. srpna 2009

Určitě nás znáte. Viděli jste nás bezpočtukrát z auta, z městského autobusu nebo z tramvaje: stojíme zády k nějaké kancelářské budově, k čistírně oděvů nebo k výloze prodejny čehokoliv - a zamyšleně kouříme. Občas se levou rukou držíme za pravý loket. Mladší z nás se někdy opírají zády o sklo nebo o zeď. Jen výjimečně vypadáme zanedbaně, býváme elegantně oblečené a obvykle i učesané a namalované.

Náš pohled je podivně prázdný. Většinou si vás nevšímáme. Vůbec vás nevnímáme. Kouříme a hlavu máme zvrácenou k obloze, ke střeše protějšího domu, anebo si naopak téměř položíme bradu na hruď a zdánlivě pozorujeme dlažbu.

Nepřítomně šlukujeme.

Konečně se v našich očích objeví život: rozhlédneme se, s náhlým spěchem típneme cigaretu, otočíme se a vrátíme se ke své nudné, bezvýznamné práci.

Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si nás někdy všimnout.

*

Tvrdím jedno: láska neexistuje.

Každopádně ne v našem maloměstě, o tom bych musela něco vědět. Je mi třiatřicet a lásku hledám od svých patnácti. Kdyby se tu láska někde schovávala, musela bych ji za těch osmnáct let najít, nemyslíte?

Možná si říkáte, že jsem třeba měla jenom smůlu nebo že jsem ještě nepotkala toho pravého... Omyl.

Já je vyzkoušela všechny.

Měla jsem prakticky všechny místní jakž takž zdravé a aspoň na pohled normální mužské od patnácti do třiasedmdesáti - a nic. Chodila jsem s fotbalisty, cyklisty i stolními tenisty, chodila jsem se studenty i s učiteli, milovala jsem elektrikáře, podlaháře, právníka, ředitele a jeho náměstka, milovala jsem gynekologa, lékárníka, jednoho úplného zkrachovalce, dva městské policisty, divadelního ochotníka, ekozemědělce, dobrovolného hasiče, hajného, výpravčího a vyhýbkáře. Souložila jsem se svobodnými, s rozvedenými, se ženatými i s vdovci. Souložila jsem napříč celým politickým spektrem: s Nezávislými, se sociálními demokraty, s komunisty i se dvěma lidovci.

A nic.

Většinou mi říkali, že jsem milá a chytrá a sexy (ale nikdy hezká, natož pak krásná), ale nikdo z nich se mnou nechodil déle než sedm měsíců. V jistém smyslu jsem oběť liberální doby; kdyby se společnost vrátila k pravidlu Sex až po svatbě, už bych byla dávno vdaná. Jenomže sex je dneska jenom vstupenka, bez které se nedostanete vůbec nikam. Je to lístek, který si musíte povinně koupit, přestože o představení nic nevíte.

Přestože se často ani nezačne promítat.

Láska neexistuje.

*

Nedávno jsem četla v novinách, že podle vědců z Lipska mění šimpanzi maso za sex: samečci, co se se samičkami dělí o kořist, mají prý dvakrát vyšší naději, že se samička bude pářit právě s nimi, říká v tom článku jedna antropoložka. Tomu bych věřila. Já dostala výměnou za sex garsonku v paneláku, Opel Corsa, zhruba dvacet náramků, náhrdelníků a náušnic (prstýnek nikdy), růžový mobil Samsung, grafiku Adolfa Borna, tři šuplíky erotického prádla, asi tucet robertků, několik hedvábných šátků, padesát tisíc slibů, dva milióny esemesek, chlamydie a kapavku. Nemusím být antropoložka, abych velmi dobře chápala, proč mi moji šimpanzi zaplatili dluhy u VZP, všechny ty letní dovolené, bělení zubů a dva potraty.

Ráda bych věřila, že ze všech snů už jsem vyléčená - jenže nejsem a nejspíš nikdy nebudu.

*

Prodávám kuchyně.

Je mi třiatřicet, jsem svobodná a bezdětná - a prodávám kuchyně...

A jako by to nestačilo, naše prodejna se ještě ke všemu jmenuje Srdce domova.

Ten název - samozřejmě ve spojení s mou maličkostí - je pro mnoho místních vděčným terčem posměchu. Nejdřív nám dlouho říkali Široký srdce, což se dalo jakž takž vydržet, ale předloni nám jeden vtipálek, s kterým jsem pochopitelně taky chvíli chodila, vymyslel název Horká trouba. Mým spoluobčanům to připadalo vtipné a okamžitě se to ujalo. Dělala jsem, že o ničem nevím. V tomhle prokletém maloměstě jsem už zažila hodně a jen tak něco mě nerozhází - ale když jsem se nedávno dozvěděla, že se naší prodejně začalo přezdívat Vylízanej pekáč, dokázalo mě to rozbrečet.

No nic. Jsme jediná prodejna kuchyní ve městě, ale příliš zákazníků k nám naštěstí stejně nechodí. Šéf se z toho neustále hroutí, ale mně to vyhovuje. Mám ráda svůj klid a hlavně nerada oživuji některé vzpomínky.

Když už k nám totiž jednou za dva dny někdo přijde, pak (pokud to není nějaký nový přistěhovalec, to jest další z těch pošetilců, co si tu hodlají plnit romantický sen o bydlení na malém městě), je to nevyhnutelně někdo, s kým jsem spala. Kdyby ti pánové měli špetku empatie a taktu, přišli by sami, jenže drtivá většina mých exmilenců jsou bezohlední burani, kteří se nejenže pokaždé dostaví s chotí (někdy i s dětmi), ale ještě mi pak úplně klidně říkají věty jako Hele, Káčo, jestli bude obložení zadní stěny v nerezu, pak musí bejt deska na lince přírodní buk, kterej to proteplí. Na tom s manželkou trváme, protože cokoli jinýho by bylo studený, chápeš?

Chápete? Mně psali esemesky jako Rozhodne te Katko neradim mezi jednorazovky proste jenom ted nemam citove na to abych mel vztah promin Honza - a teď trvají na tom, aby z každé poličky jejich kuchyně doslova tryskala domácí pohoda. Chápete to? Kdysi mě svlékali a líbali a šeptali mi nejrůznější intimnosti - a teď ode mě chtějí takovou jako provensálskou kuchyň.

"Moderní, která ale má takovej ten starosvětskej babičkovskej šarm. Víš přece, co myslim, Káčo?"

A já, Káča pitomá, přikyvuji. Manželka přikyvuje taktéž, a když si jde prohlídnout digestoř, manžel mě s očima zabodnutýma do jejích zad bleskurychle poplácá po zadku a pošeptá mi:

"Bejvávalo, co?"

Nebo: "Pořád ti to sluší, vážně."

A tak podobně.

Znám všechna manželství ve městě (minimálně znám všechny chlapy, takže si to dovedu představit): polovina z nich je doslova tragédie, zbytek navoněná bída s nouzí - ale stejně se toužím vdát. Chápete to?

*

Když můj exmilenec, který mě kdysi ošustil a opustil (takhle to zdejší chlapi říkají), a který se dneska bez nejmenších skrupulí proměnil v náročného zákazníka, konečně odejde a v prodejně se na dlouhé hodiny znovu rozhostí ticho (někdy příjemné, jindy ubíjející), vezmu si knížku a čtu si, luštím křížovky nebo surfuji na internetu. Každou celou hodinu si chodím ven zakouřit. Většinou se ke mně přidá i šéf.

Stojíme venku pod markýzou, kouříme a mlčíme.

Šéf pochopitelně ví, jak se naší prodejně přezdívá.

Mám ho docela ráda a je mi ho líto, protože jeho manželství zjevně spadá do kategorie tragédie. Samozřejmě jsem s ním taky spala (to ještě dělal výpravčího), ale dneska už se mnou nic mít nechce, respektive po mně zatouží vždycky jenom tehdy, když je namol - jenže v takovém stavu je úplně impotentní, takže je to začarovaný kruh.

Naše mlčení mi ale nevadí.

Sean Connery tvrdí (našla jsem to na internetu), že se svou ženou vydržel tak dlouho jen proto, že spolu už léta prakticky vůbec nemluví. Vypadá to jako vtip, ale já slavného herce po všech svých zkušenostech chápu.

Slova všechno ještě víc komplikují.

Mlčení může být recept na šťastné manželství.

*

Cestou z práce se dvakrát týdně stavuji u rodičů, což je z mé strany nepřímo přiznaná prohra: s matkou si jdeme na nervy a věčně se hádáme, jenže co naplat, když nemám nikoho, kdo by mě měl rád aspoň tak málo, jako ona mě.

Nejprve vyslechnu její předvídatelné stížnosti na mého otce - a potom všechny ty předvídatelné věty o mně.

"Proč už nikam večer nechodíš?"

"Protože jsem tu profláklá," říkám jí po stopadesáté. "Mám pochybnou pověst, víš, mami?"

Stopadesátkrát ošustěná a stopadesátkrát opuštěná.

"Na tos měla myslet předtím, než sis pověst ,zničila, víš, holčičko?"

Mohla bych jí po stopadesáté odpovědět, že mým cílem kupodivu nebylo zničit si pověst, nýbrž najít životní lásku - ale mlčím.

Mlčení může být recept na šťastný vztah s matkou, myslím si.

"Odstěhuj se."

"Kam, mami?"

"Já nevim. Někam. Začni nový život."

Teď už mlčíme obě.

"A to jako hodláš sedět každej večer doma a čekat, že se takhle s někým seznámíš?"

Jo, a když jdu večer ven, s někým se skutečně "seznámím" (dávám to do uvozovek, protože v mém případě je každé seznámení jaksi vždycky retro) a odvedu si ho k sobě do garsonky, matka (pokud se to dozví, což se tady na malém městě dozví vždycky) mi sdělí, že jsem běhna.

"A co sis jako představovala?" ptám se jí. "Že jsem ho z té diskotéky měla odvést k oltáři?"

Přichází táta. Vím, že nás celou dobu poslouchal. Usmívá se, ale je to smutný úsměv.

"Máma má pravdu," promluví ten zbabělý oportunista (zbabělost jsem zdědila po něm). "Takhle se vnoučat nedočkáme."

*

Takže jim i dneska útrpně vyhovím (takto pokrytecky to ve dnech, kdy nedokážu zůstat večer doma, vysvětluji sama sobě), zavolám Lindě a Petře, vysprchuji se, nalíčím, vyžehlím si nějaké tričko s výstřihem, počkám na holky, které se mezitím taky vysprchovaly a nalíčily, a jdemespolečně do Acapulca (ten název je další prohra, jenže tentokrát ji jaksi přiznává celé naše slavné město) nebo do Eska.

Linda a Petra jsou mé spolužačky ze základní školy. Jsme si víceméně cizí, ale když na nás přijde splín, nebo jsme úplně na dně (takhle to říkáváme), vzájemně se ujišťujeme, že jsme nejlepší kamarádky.

Acapulco a Esko jsou dva nesnesitelně hlučné, nevkusně zařízené, dost špinavé, a přesto přese všechno oblíbené music-bary; příčina jejich atraktivity spočívá pouze v tom, že všechny ostatní podniky ve městě jsou ještě horší.

Navzdory tomu absurdnímu názvu, který návštěvníky baru doslova zesměšňuje (copak to ti lidé necítí? říkám si) jdeme do Acapulca, kde se na nás hned nalepí Tomáš zvaný Heinrich. Tomášovi je šestnáct a byl by to celkem fajn kluk, jenže se bohužel domnívá, že je skinhead, a snaží se tak oblékat i chovat. Petra tvrdí, že je to kretén, ale pravda je jako vždy o něco složitější: Tomáš stejně jako spousta jiných nepatří k místním neonacistům proto, že by té polodebilní ideologii opravdu věřil, ale pouze proto, že potřeboval někam nebo k někomu patřit - a nic jiného jaksi nebylo po ruce. Toužil k něčemu či k někomu patřit tak moc, až se mu podařilo oklamat vlastní inteligenci - jak bych mu zrovna já mohla nerozumět! Myslíte si snad, že mi imponovali vyhýbkáři?

Tomáš je dosud panic a Linda si myslí, že je do mě zamilovaný, jenže on je zamilovaný pouze do svých erotických představ (na internetu se tyhle videosekvence jmenují Young boys and older women).

"Vyspi se se mnou, bude se ti to líbit," říká mi, když je střízlivý.

"Nauč mě to, Káčo," prosí mě dneska, protože už se stihl opít (a opilý je upřímný).

"Ať tě to naučej u vás v Hitlerjugend."

"Káčo, prosím! Tobě to nic neudělá a mně to pomůže."

"Tak jo."

Užasle zamrká. Má hezké oči.

"Ale až si necháš odstranit to tetování."

Vyhrne si rukáv trička a zkoumavě si prohlíží zašifrované nacistické symboly, jako kdyby je dneska večer viděl poprvé - a potom si stejně pozorně prohlíží mě.

Zvažuje to.

Chudáček uvěřil, že to myslím vážně, a nyní je zmítán mezi přesvědčením a touhou.

"To nemůžu," říká nakonec nešťastně.

"Tak si trhni!"

*

Tomáš se trucovitě změní v Heinricha, takže musíme s děvčaty přejít do Eska: elektrikář sedí jako vždycky na baru a bez zájmu mi pokyne cigaretou, náměstek mě nevidí vůbec, protože komusi jako vždy vysvětluje, proč je pořád jenom náměstek, a tenista a cyklista sedí jako pokaždé pod televizní obrazovkou a sledují Eurosport. Zamávají mi. To už ale přichází Roman, který u nás odpoledne s manželkou vybíral kuchyň. Takže za odměnu dostal vycházku. Obejme mě kolem ramen a ptá se, co si dám. Pokrčím rameny. Cyklista se nakloní k tenistovi a cosi mu šeptá. Šeptat netřeba, pomyslím si, dokážu si představit. Vylízanej pekáč. Usmívám se. Sebeovládání mi většinou nedělá větší problém, ale dneska se musím zavěsit do Lindy, abych to zvládla. Oživlé mrtvoly, napadne mě. Tenhle podnik je hřbitov. Chodím se bavit na hřbitov. Láska je mrtvola. Roman mi už nese B-52. Zase ty názvy, říkám si. Před pár lety hodil do mého života bombu - a teď mi stylově objednává koktejly, které se jmenují jako bombardér. Proč ne rovnou Napalm? Nebo Sarin? Semtex už máme. Kdo proboha tyhle názvy vymýšlí?

Chlapi.

"To byla situace, co?" říká Roman a vrtí jakoby nevěřícně hlavou.

"Tenkrát ve Vietnamu?"

Nemůže to chápat, myslí si, že jsem opilá - ale na nepochopení jsem dávno zvyklá.

"U vás v prodejně dneska, přece."

"Jo tak."

Soustředěně si mě prohlíží. Přemýšlí, co by mohl z mého domnělého opilství dnes v noci vytěžit. Ta nová kuchyň mu hraje do karet. Kuchyň za dvě stě sedmdesát tisíc je trumf, který přebije i příchod v šest ráno. Zapaluje koktejl a podává mi brčko.

"Takže na lásku?"

"Na lásku," říkám a vím, co to znamená.

Připíjím si na mrtvolu.

*

A ráno budu mít kocovinu. Kolena i ruce se mi budou třást. Šéf potřese hlavou.

"Tys to včera zase přehnala, co?"

Přikývnu. Osobně mi udělá kafe. V deset jdeme poprvé kouřit.

Pod markýzu s nápisem Srdce domova.

Fouká studený vítr, takže si musím udělat z dlaní domeček, aby mi šéf mohl připálit. Mlčíme. Kouřím a levou rukou se držím za pravý loket. Bradu mám téměř opřenou o hruď. Nepřítomně šlukuju.

Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si mě všimnout.

*

  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Srdce domova - úvodní kapitola Michala Viewegha

Michal Viewegh

Dobrý den,četla jsem si blogový román a narazila na hodně negativních...

hele to neni špatný

klasickej Viewegh. Ovšem řeba Páralov by tato záležitost sloužil...

počet příspěvků: 500, poslední 11.12.2009 07:15

Rekapitulace příběhu

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka.


Do marasmu Katčina života vstupuje doktorandka Alex, díky níž zjistí, že možná ještě není všechno v jejím životě ztraceno. Společně stráví víkend v Paříži, kde Katka - poté, co naznala marnost svého dosavadního života - dospívá k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.


Rodné město ji vítá pokračujícím rozpadem manželství rodičů. Katka velmi šalamounsky splní hloupý slib, který neuváženě dala adolescentovi Heinrichovi, a pak už jí nic nebrání začít nový život.


Katka zlom myslí opravdu vážně - ze Srdce domova se přemisťuje na radnici, kam jí lano hodil sám starosta. Jak jinak, její bývalý milenec... Než Kateřina nastoupí na nové místo, zjistí, že Alex se zamilovala a mýtus, že láska neexistuje, nabývá první vážné trhliny.


Prvním Katčiným úkolem na radnici je vyřešení případu Koza. Rozpaky vyvolávající případ však na scénu přivádí novou postavu, policistu Davida. Bude on tím pravým?


I Katčin otec našel tu "pravou". Dokonce tak, že s ní Kateřině zařídil nevlastní sestřičku.


Poté, co zachrání Heinricha před skokem z věže místní vodárny, rozhodne se Katka zachránit i sebe a nabídne Davidovi a sňatek.


A jak to dopadlo? To už si jistě přečtete sami.

Postavy

Katka – svobodná bezdětná třiatřicetiletá žena z malého města. Po dlouhé řadě zklamání dál hledá lásku.
Její rodiče – už přestávají doufat, že se někdy dočkají vnoučat.
Její šéf – Katčin vedoucí a bývalý milenec.
Linda a Petra – spolužačky ze základní školy, které někdy jsou a jindy se jen vydávají za Katčiny nejlepší kamarádky.
Tomáš zvaný Heinrich – šestnáctiletý místní mladík, touží po Katce. Je dosud panic.
Roman Bláha – Katčin přítel.
Alex - sympatická mladá doktorandka z Prahy dělající výzkum na téma život neprovdaných žen na malém městě.
David - městský policista, který s Katkou vyšteřuje causu Koza

Docent - právě pro něj Alex dělá svůj výzkum. A právě do něj se zamilovala.

Karolína - Kateřinina spolužačka, čeká dítě s jejím otcem
Bývalí milenci – seznam viz úvodní kapitola.