Prohlížíte archivní kopii stránky s omezenou funkcionalitou. Zpět na iDNES.cz

Ukřižovaná - první kapitola Michala Kočího

17. srpna 2009  0:38

Když se na širokém letišti v mojí garsonce s Romanem – oba opilí – ve dvě ráno pokoušíme o sex, myslím na ohrožené africké šimpanze bonobo, jejichž DNA se z devadesáti sedmi procent shoduje s lidskou. Souložíme tvářemi k sobě, v oblíbené poloze bonoboů. Drobné opice tohoto druhu se pohybují vzpřímeně a žijí v matriarchátu. Významné postavení v jejich životě připadá pohlavnímu styku, jenž používají jako pozdrav, prostředek k řešení sporů i k výměně za potravu.

Zatímco Roman nade mnou se zavřenýma očima supí, mám dost prostoru k sebereflexi. Problém možná není v tom, že přemýšlím málo, jak je přesvědčená matka, ale příliš. Touhu v mužských většinou vzbudím lehce, ale dlouhodobý zájem nikdy. Co dělám špatně? Miluju moc, nebo naopak málo? Jsem příliš nezávislá, anebo se příliš podřizuji? Náhle mě vyděsí jiná myšlenka: Co když skuteční viníci nejsou chlapi?

Co když si za všechno můžu sama?

Externí obrázek

Roman se v půl třetí s očekávanými omluvami obléká a odchází za svou ženou.

Osm hodin. Čas obléknout své alter ego. Běhna. Coura. Šlápota. Stojím nahá před zrcadlem a pozoruji, jak lhostejná zůstává moje tvář k oněm nadávkám.

Tuhle roli mi přisoudili jiní, ale já se do ní vcelku integrovala. Už dávno se nepokouším někoho přesvědčit, jaká skutečně jsem. Paradoxně se v té škatulce cítím bezpečně. Je to uklidňující definitiva. Pro maloměšťáky existuje jen černá a bílá. Rozdají všem nálepky a mají nadosmrti jasno. Chápu je, je to rozhodně pohodlné.

Jenže jaká já jsem děvka? Kdyby tak mí spoluobčané věděli, že mě sex nebaví. Mám jenom ráda ty tanečky kolem. Mám ráda elektrizující napětí cizího těla. To vzrušeně očekávání. Horké jazyky, osudové pohledy. Miluji sex do doby, než skutečně proběhne. Všechno to následné čvachtání, všechny ty trapnosti společného ranního vstávání naopak nesnáším.

Tak proč to dělám?

*

Vycházím z domu. Pozoruji dvě copaté holčičky na cestě do školy; na zádech mají velké aktovky s odrazkami a znuděně okopávají špičky střevíců. Z protějšího balkónu se vynoří oplácaná paní Novotná s natáčkami ve vlasech a cosi na ně haleká. Pozoruji hubeného pana Rýgla s baretem na hlavě, jak spěchá na autobus. Důchodkyně Šimonová venčí tlustého jezevčíka. Šedovlasý kravaťák Málek s houskou v ruce si přidržuje ramenem mobil u ucha a odemyká své staré modré Volvo. Vidím jakéhosi adolescenta s "empétrojkou” v uchu. Vidím starostovu sekretářku na vysokých podpatcích. Vidím dva ukrajinské dělníky s rukama v kapsách montérek a cigaretou v koutku.

A potom spatřím ten nápis:

VRÁNOVÁ ŠUKÁ S BLÁHOU.

Až se roznese, že Bláhová je těhotná, ukřižují mě.

Je mi třiatřicet a budu ukřižovaná.

*

Plížím se rodným městem do práce. Jsem vážně Káča. Vojtěchové všechno zvojtěj. Filipové jsou mazaní. Tomášové nevěřící a Honzové hloupí. Já jsem Káča pitomá.

"Můžou jména za to, že jsme se dostali, kam jsme se dostali?” ptám se šéfa, aniž bych chtěla slyšet odpověď.

Jako obvykle nic nechápe.

"Taky už jsem na to myslel. Možná bysme měli krám přejmenovat. Jméno nesmí asociovat nic negativního. Třeba Rakona Rakovník je podle mě nešťastnej název. Mně to vždycky evokuje rakovinu. Tobě ne?"

Vzdychnu. Řítí se sem matka.

"Cos to provedla?!”

Matka za mnou do prodejny nikdy nechodí. Ceny našich kuchyní ji dráždí skoro stejně jako já. Dnes ale přišla. Všimne si šéfa a přejde z fistule v šepot.

"To už překročilo všechny meze, děvenko!” klepe mi ukazováčkem na stůl.

"Mami, přeci bys nevěřila nápisu na zdi…”

"Nápisům! Jsou po celym městě. Jenom než jsem došla sem, musela jsem si to přečíst třikrát! A lidi tomu věřit budou! To se neboj.”

Na čele jí vystupuje žíla.

"Co hodláš dělat?” ptá se.

"Půjdu na cigáro."

Nasupeně odchází a ve dveřích si podá kliku s Petrou.

*

Jdu kouřit s Petrou. Kdo nekouří, nedělá nic. To prý řekl Goethe. Nedávno jsem tuhle moudrost četla v jednom ženském časopise. Asi jediná smysluplná věc, která mě tam zaujala. Jinak samé nepoužitelné rady ohledně toho, jak sbalit chlapa, jak prožít šťastné manželství nebo jak uvařit vynikající omáčku. Když už mně neporadí ženská, tak kdo, sakra?

Kouříme mlčky, synchronizovaně. Obě se levou rukou držíme za pravý loket. V prohře jsme odjakživa sestry.

"Víš, kdo to udělal?” promluví konečně Petra.

"Heinrich,” tipnu si.

"Prý to nasprejoval i na kostel,” uchichtne se Petra.

Tak to je opravdu kretén. Blíží se dva mladí příslušníci Městské policie. Znám oba, s Honzou jsem spala.

"Nevím, kdo to byl," říkám Honzovi rovnou. "Jestli se jdete zeptat na tohle."

"Jo, přesně na to."

Šéf začíná být nervózní. Za půl hodiny k nám přišlo víc lidí než za celý týden. Měl by být rád: negativní reklama je taky reklama.

"Promiň, Katko, ale volal starosta, že to musíme vyšetřit," omlouvá se Honza. "Má to na plotě.”

Se starostou jsem taky spala.

"Kdybys měla nějakej tip, zavolej.”

Odcházejí.

"Víš kdo umřel?" říká po chvíli Petra. "Starej Krofta. Infarkt."

Zalapám po dechu. Můj nejstarší milenec. Mirek Krofta. Jakmile naši milenci začnou umírat, je něco strašně špatně. Mirek byl vždycky kabrňák, sportovec, žádnej uslintanej důchodce, kterej nadává na nízký důchody. Je mi do breku a šéf to vidí. Ke všemu přibíhá Roman. Rychle zacházím do obchodu a usedám ke svému stolu. Šéf zamyká dveře. Roman doběhne a marně lomcuje za madlo.

"Dejte už jí všichni pokoj!” říká šéf.

Snažím se být neviditelná.

Roman na mě něco křičí, ale není mu rozumět. Ani to nechci vědět.

*

Z práce jdu rovnou na aerobik, abych ze sebe ten splín dostala.

Holka, která předcvičuje, vítá novicku jménem Alex. První řada na kraji. Oddechuju, stírám si z tváří pot, skáču po parketách a prohlížím si ji. Má krátce střižené kaštanové vlasy. Silné kotníky. Hezký zadek. Drobná ramena. Jemný obličej.

Po cvičení s Alex dávám do řeči; ptám se, odkud je.

"Z Prahy."

"A protože v Praze zrušili všechny kursy aerobiku, musíš dojíždět až sem?"

"Píšu tady doktorát z antropologie."

"Čili se zajímáš o primitivní kmeny?"

Vysvětluje mi, že v antropologii dneska frčí národní kultury. Mluví o slavné práci jedné americké antropoložky, která zaznamenala, co má obyčejný Američan v garáži.

"Takže ty tu zkoumáš garáže?"

"Ne, garáže ne."

"Tak co teda?"

"Život neprovdaných žen na malém městě."

Nenápadně schovám prázdné místo na svém prsteníčku.

Alex se usměje.

"Kdyby ses chtěla aktivně zúčastnit, budu samozřejmě ráda."

Dá mi svoje telefonní číslo a odejde.

*

Jdu domů. Volá Linda, má dva lístky do kina. Naše kino chronicky krachuje asi deset let; aby se film promítal, musí přijít minimálně patnáct lidí. Většinou se nehraje, ale na "hitu roku" se dneska naopak sejde celé maloměsto.

"Nikam nejdu, zbláznila ses?"

Vestibul kina je peklo. Peklo je prázdné, ďáblů sněm je zde. Nevím, kdo to řekl nebo napsal, ale situaci to vystihuje přesně. Už jenom ta představa mě ochromuje: zase snášet nepřátelství davu, výčitky manželek… Linda a já coby divoký plevel v záhoně počestných růžiček… Radši zůstanu doma před televizí. Nevím ovšem, jestli se dá televizí vůbec ještě nazvat. Je to stará černobílá přenoska Merkur. Nakonec ji ani nezapnu. Z přemítání mě vytrhne zvonek. Podezíravě nahlédnu do kukátka. Matka! Jsem odhodlaná svou přítomnost utajit a pokouším se odplížit pryč. Naneštěstí zakopnu o židli. Nehybně stojím a čekám.

"Otevři," říká znechuceně máma.

Vchází a podává mi kabát.

"Prosím tě, co tady děláš?"

"Masturbuju."

Požádá mě o kávu. Sedíme proti sobě a mlčíme. Pokouší se vytlačit slzu.

"Tvůj otec mě podvádí!"

"Mami, dovol, abych Ti připomněla, že ty ho dvacet let podvádíš s lékárníkem!"

Utírá si svůj předělaný nos, ale ze zvyku jen velmi opatrně. Když před mnoha lety dosáhla její krize středního věku vrcholu, šla na plastickou operaci; naneštěstí se v okresní nemocnici tento obor teprve rozbíhal, takže zákrok se příliš nepovedl. Téměř rok nemohla smrkat. Zřejmě ve mně zůstal ještě kousek soucitu, protože se zvednu a položím jí ruku na rameno. Neobejmu ji, protože ona to taky nikdy neudělala.

"Co hodláš dělat se svým životem?!" vyhrkne při smrkání.

"A ty se svým?"

"Kdyby se otec mohl starat o vnoučata, nepodváděl by mě!"

Mlč. Nic neříkej a nic nedělej. Už sis zvykla, tak i tentokrát zachovej nadhled, poroučím si.

"Jak mi to mohl udělat?!" zavyje matka.

Vzpomenu si na zprávu o nově objeveném hormonu, který přinesl Welt am Sonntag. Existuje hormon věrnosti, nazvaný vasopresin. Způsobuje, že muži jsou mazliví a věrní. Stačilo by jen upravit jejich přední mozek, aby hormon lépe přijímal, a měly bychom doma věrného a mazlivého muže (výzkum je bohužel zatím jen u myší).

"Dáš si se mnou trochu vína, máti?"

*

Nazítří v devět ležím na nóbl sedačce pro zákazniky a šéf se kolem mě motá s mokrým ručníkem a největším pekáčkem z Ikei - pro případ, že bych zvracela potřetí. Čtyři pekáčky různé velikosti dáváme spolu s kompletní soupravou čtyřiadvaceti talířů a příborů jako bonus ke každému nákupu nad sto tisíc. To je mnou vymyšlený marketingový tah.

"Holka drahá, v takhle mizernym stavu jsem tě ještě neviděl."

Dívám se na něj a najednou je mi ho líto. Je to můj malej, nešťastnej nádražák, co si hraje na obchodníka. Jde do šatny a bere ze skříně pouzdro s kytarou; má ji tam schovanou před ženou, doma by mu ji Věruška rozmlátila.

"Víš co, já ti zahraju jednu písničku, kterou mám rád."

Otevře futrál, vyndá kytaru, stydlivě se na mě podívá a začne hrát a zpívat písničku Karla Kryla "Kam ty koleje vedou". Koukám na něj a mění se mi před očima. Najednou je to zase docela hezkej chlap, oči má upřený do dálky, jako kdyby tam viděl nějakej zázrak. Začnou mi téct slzy, brečím; napřed potichu, pak nahlas - a nemůžu přestat. Šéf mě obejme.

"Musíme s tím oba něco dělat," říká. "Skáču tady servilně kolem lidí - a co vydělám, stačí jenom na faktury. Zbytek vysypu doma Věrušce - a ta má stejně pořád málo".

Najednou bez varování zmizí v kanceláři a za chvíli se vrací s velkou obálkou.

"Hele Kačko, tu kuchyň jsi včera prodala dobře, tak tady máš bonus, nic velkýho, bylo to docela levný - last minute víkend v Paříži. Pro dva, samozřejmě."

To "pro dva" mě rozbrečí ještě víc.

***

Všechny příspěvky pro první čtenářskou kapitolu najdete zde.

Autor: Michal Kočí, ilustrace Petr Vyoral
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Ukřižovaná - první kapitola Michala Kočího

No toto?

Několikrát na mne z různých médií zaútočila reklama na tento...

ééhh, tohle je dobrá prolhanina.

počet příspěvků: 469, poslední 09.11.2009 02:31

Rekapitulace příběhu

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka.


Do marasmu Katčina života vstupuje doktorandka Alex, díky níž zjistí, že možná ještě není všechno v jejím životě ztraceno. Společně stráví víkend v Paříži, kde Katka - poté, co naznala marnost svého dosavadního života - dospívá k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.


Rodné město ji vítá pokračujícím rozpadem manželství rodičů. Katka velmi šalamounsky splní hloupý slib, který neuváženě dala adolescentovi Heinrichovi, a pak už jí nic nebrání začít nový život.


Katka zlom myslí opravdu vážně - ze Srdce domova se přemisťuje na radnici, kam jí lano hodil sám starosta. Jak jinak, její bývalý milenec... Než Kateřina nastoupí na nové místo, zjistí, že Alex se zamilovala a mýtus, že láska neexistuje, nabývá první vážné trhliny.


Prvním Katčiným úkolem na radnici je vyřešení případu Koza. Rozpaky vyvolávající případ však na scénu přivádí novou postavu, policistu Davida. Bude on tím pravým?


I Katčin otec našel tu "pravou". Dokonce tak, že s ní Kateřině zařídil nevlastní sestřičku.


Poté, co zachrání Heinricha před skokem z věže místní vodárny, rozhodne se Katka zachránit i sebe a nabídne Davidovi a sňatek.


A jak to dopadlo? To už si jistě přečtete sami.

Postavy

Katka – svobodná bezdětná třiatřicetiletá žena z malého města. Po dlouhé řadě zklamání dál hledá lásku.
Její rodiče – už přestávají doufat, že se někdy dočkají vnoučat.
Její šéf – Katčin vedoucí a bývalý milenec.
Linda a Petra – spolužačky ze základní školy, které někdy jsou a jindy se jen vydávají za Katčiny nejlepší kamarádky.
Tomáš zvaný Heinrich – šestnáctiletý místní mladík, touží po Katce. Je dosud panic.
Roman Bláha – Katčin přítel.
Alex - sympatická mladá doktorandka z Prahy dělající výzkum na téma život neprovdaných žen na malém městě.
David - městský policista, který s Katkou vyšteřuje causu Koza

Docent - právě pro něj Alex dělá svůj výzkum. A právě do něj se zamilovala.

Karolína - Kateřinina spolužačka, čeká dítě s jejím otcem
Bývalí milenci – seznam viz úvodní kapitola.