Prohlížíte archivní kopii stránky s omezenou funkcionalitou. Zpět na iDNES.cz

Žena činu

7. prosince 2009

Věž staré vodárny ční kolmo proti šedivé obloze jako prostředníček při obscénním gestu. Heinrich se potácí na ochozu, opilý jako obvykle, ale na vystresovaného sebevraha nevypadá. Udělá na mě dlouhý nos, vyplázne jazyk a zakymácí se.

"Jak jste přišli na to, že se chce zabít?" ptám se Davida.

"Cermanová říkala, že stál na zábradlí z vnější strany... Tak nás zavolala."

Cermanová má asi šestnáct dioptrií. Heinrich se šklebí a celým tělem naléhá na zábradlí, které se povážlivě kýve; na mnoha místech jeho uchycení do pláště budovy se už zdivo značně drolí.

"Slez dolu, nebo slítneš!" křiknu na něj.

"Haha," směje se Heinrich. "Mně se tu líbí. Polez ty sem!"

Škytne, posadí se na ochoz, zády se opře o stěnu a nohy prostrčí zábradlím.

* * *

Hasiči se s policisty stále dohadují na dalším postupu. Po pěti minutách mě to přestává bavit, takže se nikým nepozorována připlížím k železnému schodišti a vystoupám na ochoz věže. Shora je úchvatný výhled na industriální část našeho maloměsta, včetně panoramatu sídliště; mít dalekohled, viděla bych až k sobě do kuchyně. Z lidí pod věží se náhle staly legrační figurky: neškodné, vzdálené a nicotné. Jsou jaksi mnohem snesitelnější než zblízka. Starostovi není vidět pupek, z nádražáka není cítit gin, jiskry zášti z očí paní Bláhové sem nedoletí - ani klevety staré Blažkové. Dojdu k Heinrichovi a sedám si vedle něj. Cítím se nezvykle volná, chladivý vánek mi načechrává vlasy. Najednou se mi vůbec nechce dolů.

"Je tu hezky, viď?" snažím se navázat konverzaci. Bez úspěchu. Heinrich se nehýbe, hlavu má skloněnou před sebe – teprve nyní pochopím, že právě usnul jak pařez. Z kapsy kabátu mu čouhá prázdná láhev tuzemáku.

JE TUHEJ, MUZES SI HO PRIJIT VYZVEDNOUT, vyťukám na displej svého mobilu. Zůstávám sedět, vychutnám si posledních pár minut nečekané svobody- a teprve pak sms odešlu Davidovi.

* * *

Srdce domova rázně mění image. Větší část výlohy zakryla svítivě růžová samolepící fólie se zlatými nápisy:

KUCHYNĚ JAKO OD MAMINKY.

NAŠE LINKA – ZÁRUKA KVALITY.

ZA KAŽDOU OBJEDNÁVKU NAD 20 000 KORUN SUD PIVA ZDARMA.

Nedá mi to a vcházím dovnitř - tohle není nádražákův styl. Přivítá mě Linda oblečená v kostýmu čerstvě zvolené ministryně vlády.

"Teď to tu vedu já!" říká hrdě.

"A kde je…?"

"Táta? V protialkoholní léčebně."

Překvapeně zdvihnu obočí.

"Už se to s ním nedalo vydržet. Tak jsem to tu vzala do rukou."

"Sud piva zdarma? A co moje pekáče?" ptám se Lindy na osud svého geniálního marketingového tahu.

"Pekáče jsou pro ženský," vysvětlí mi s převahou kadeřnice. "Kdo financuje nákupy kuchyní? Ženský ne!"

Vzpomenu si na Romana. Rozhlížím se. Všechno je takové jakoby… naondulované. Nádražák sice nebyl Obchodník roku, ale aspoň měl krapet vkusu.

* * *

V práci kolem mě najednou všichni chodí po špičkách. Ani Hanka Mráčková neprovokuje, a to už je co říct. Starosta doslova hýří úsměvy. Po obědě mi slavnostně oznamuje, že mě napsali na šesté místo kandidátky Nezávislých.

"Copak jsem se už rozhodla, pane starosto? Že o tom nic nevím?!" hraju si na rozezlenou. "Co když kandidovat nechci?"

"Ale," koktá šéf, "to bys.. byste… nám Kateřino nemohla udělat, to už prostě zarazit nejde!"

Pokládá přede mě Radniční listy, na jejichž titulní straně je velká fotka vodárenské věže s mojí a Heinrichovou siluetou; vedle pak můj obličejový portrét (stažený z evidence řidičských průkazů) a nad tím vším tučný nadpis: HRDINKA KANDIDUJE ZA NEZÁVISLÉ.

Článek popisuje, jak se statečná mladá žena, která zachránila psychicky labilního mladíka ze spárů jisté smrti, rozhodla pomoci také našemu městu - a kandidovat za Nezávislé.

"Neměly by být Radniční listy nestranné?" zajímá mě.

"Radniční listy jsou spíš nezávislé…" usmívá se starosta.

"Kolik lidí z kandidátky Nezávislých má šanci být v zastupitelstvu?" chci vědět, jak se věci mají.

"Možná šest," mlží starosta. "Minimálně pět."

Usmívám se. Znám ho.

"No dobře, tak čtyři."

"Tak mě posuňte na třetí místo."

Starostův obličej změní barvu.

"Třetí místo, nebo nic," zpražím ho. "Je to na vás."

Dlouho váhá.

"Máte ho mít, slečno Vránová," říká nakonec sarkasticky. "Je vidět, že jste stále ženou činu."

* * *

Na rozdíl od spřízněného redaktora Radničních listů jsem u městské policie a místních hasičů příliš sympatií nezískala. Není divu: cvičení profesionálové byli zostuzeni slabou ženou - zatímco bezradně diskutovali, ona se nerozmýšlela a konala.

Jisté rozladění je vidět i na Davidovi. Sedíme spolu u večeře (tentokrát naštěstí bez přednášky z antropologie), ale rozhovor poněkud vázne. Zatím jsem si vyměnila víc slov s číšníkem Dennym, a to u našeho stolu strávil v součtu tak tři minuty.

"Bylas dobrá, fakt…" otevře konečně David ono choulostivé téma.

Ve skutečnosti si možná v duchu nadával, že mě k té vodárně odvezl. Mám nicméně pocit, že i několik hostů v restauraci se na mě dnes večer dívá jinak – přinejmenším bez obvyklého opovržení. Je možné, aby jediný článek v místním plátku změnil pověst obecní coury a udělal z ní div ne spasitelku? Už se těším na všechny ty preferenční hlasy…

"Děkuju za pěknej večer," rozloučím se s Davidem před vchodem svého paneláku - a políbím ho. Ani moc dlouze, ale ani příliš krátce. V dovírajících se dveřích vidím jeho široký úsměv.

* * *

I stará Blažková mě na chodbě pozdraví - a to si nejsem vůbec jistá, jestli jsem náhodou neměla zamést schody ke sklepům (nebo byl na řadě Vondrák?)

Na prahu mých dveří sedí Alex. Opírá se o zády o malý kufr a z kabelky jí vykukuje láhev. To už tu dlouho nebylo.

"Hodil mi celou moji práci na hlavu," zuří Alex, když načínáme třetí láhev vína. "Je to kretén. Vzorce chování zkoumaných objektů popisuji většinou chybně," paroduje docentův hlas.

Kroutím hlavou a naoko nechápu spolu s ní, ale dobře vím, že mnohé VZORCE CHOVÁNÍ odhadl špatně i sám pan docent.

* * *

Nazítří nacházím ve schránce dvě podlouhlé obálky. Můj život se změní, ale ještě o tom nevím.

Otvírám je: dvě svatební oznámení.

Dva obřady ve stejnou hodinu i den: 12.12. ve 12:00 v malé obřadní síni na Dolním náměstí."

Táta si bere slečnu Karolínu, máma pana lékárníka.

* * *

Čili rozvod mých rodičů už proběhl, a nikdo mi o tom neřekl!

"Nechtěli jsme tě zbytečně stresovat," dozvídám se shodně na obou volaných číslech.

"Ale co ten společnej obřad? Zešíleli jste?!"

Prý jsou všichni čtyři civilizovaní lidé, kteří se se dokáží domluvit, dokonce i spřátelit…

"Spřátelit?!" vyjeknu.

"A proč ne?" říká klidně máma. "Až ti bude jako mně, taky to pochopíš. Stáří ti dá nadhled."

Uvažují prý dokonce o společné svatební hostině.

No, doufám, že alespoň svatební noc proběhne odděleně…

* * *

Několik hodin nedokážu usnout. Před usnutím přemýšlím mámě, o tátovi a o tom, co se chystají udělat se svými životy. Vždycky jsme byli trochu nonkonformní rodina – ale tohle?

Taky přemýšlím o Davidovi. Je mi sympatický, dokonce mě přitahuje (což, uznávám, může být způsobeno i tím, že od zájezdu do Paříže sexuálně abstinuju), a navíc jsem s ním absolvovala už tři schůzky, aniž by jediná z nich skončila v posteli (což je už vzhledem k délce mé abstinence heroický výkon). Že by to byl konečně ten pravý? Na každého ten pravý někde čeká – tvrdí se v romantických filmech a písních.

Co to je vlastně za kategorii - "ten pravý"? Taková blbost, říkám si. Kdyby na každého člověka skutečně čekal jenom jeden "pravý", lidstvo by vyhynulo… Anebo by zdegenerovalo, protože by se spolu z devadesáti devíti procent rozmnožovali "nepraví". Naše městečko už dávno spí. Je lepší být s někým nepravým, anebo sama? ptám se tmy svého pokoje. A může "těch pravých" být víc?

A potom, bez dalšího přemýšlení, vezmu do ruky mobil a napíšu Davidovi tuto zprávu:

JSI OPRAVDU STATECNYM POLICISTOU? A CHCES MI UDELAT RADOST? V TOM PRIPADE SE DOSTAV 12.12. V 11:45 NA DOLNI NAMESTI. V NEJLEPSIM OBLEKU A S JEDNIM DOBRYM KAMARADEM. P.S.: OBCANKY S SEBOU!

Pár vteřin váhám a pak ji odešlu. Jsem přece žena činu.

Autor: Jan Dvořák, ilustrace Petr Vyoral
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Žena činu

VIEWEGHOVA TETA

LOL!!!!!! http://blogovyroman.idnes.cz/?prispevek=11485 RULEZZZ!!!...

Pygmelky nejsou pygmejky, to vím jistě

Je mi jedno, kolik svatebních hostin se v poslední kapitole odehraje....

počet příspěvků: 28, poslední 15.12.2009 22:47

Rekapitulace příběhu

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka.


Do marasmu Katčina života vstupuje doktorandka Alex, díky níž zjistí, že možná ještě není všechno v jejím životě ztraceno. Společně stráví víkend v Paříži, kde Katka - poté, co naznala marnost svého dosavadního života - dospívá k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.


Rodné město ji vítá pokračujícím rozpadem manželství rodičů. Katka velmi šalamounsky splní hloupý slib, který neuváženě dala adolescentovi Heinrichovi, a pak už jí nic nebrání začít nový život.


Katka zlom myslí opravdu vážně - ze Srdce domova se přemisťuje na radnici, kam jí lano hodil sám starosta. Jak jinak, její bývalý milenec... Než Kateřina nastoupí na nové místo, zjistí, že Alex se zamilovala a mýtus, že láska neexistuje, nabývá první vážné trhliny.


Prvním Katčiným úkolem na radnici je vyřešení případu Koza. Rozpaky vyvolávající případ však na scénu přivádí novou postavu, policistu Davida. Bude on tím pravým?


I Katčin otec našel tu "pravou". Dokonce tak, že s ní Kateřině zařídil nevlastní sestřičku.


Poté, co zachrání Heinricha před skokem z věže místní vodárny, rozhodne se Katka zachránit i sebe a nabídne Davidovi a sňatek.


A jak to dopadlo? To už si jistě přečtete sami.

Postavy

Katka – svobodná bezdětná třiatřicetiletá žena z malého města. Po dlouhé řadě zklamání dál hledá lásku.
Její rodiče – už přestávají doufat, že se někdy dočkají vnoučat.
Její šéf – Katčin vedoucí a bývalý milenec.
Linda a Petra – spolužačky ze základní školy, které někdy jsou a jindy se jen vydávají za Katčiny nejlepší kamarádky.
Tomáš zvaný Heinrich – šestnáctiletý místní mladík, touží po Katce. Je dosud panic.
Roman Bláha – Katčin přítel.
Alex - sympatická mladá doktorandka z Prahy dělající výzkum na téma život neprovdaných žen na malém městě.
David - městský policista, který s Katkou vyšteřuje causu Koza

Docent - právě pro něj Alex dělá svůj výzkum. A právě do něj se zamilovala.

Karolína - Kateřinina spolužačka, čeká dítě s jejím otcem
Bývalí milenci – seznam viz úvodní kapitola.