MIME-Version: 1.0 Content-Type: multipart/related; boundary="----=_NextPart_01CD3828.276992D0" Tento dokument je webová stránka tvořená jedním souborem, rovněž nazývaná soubor webového archivu. Zobrazí-li se tato zpráva, znamená to, že prohlížeč nebo editor nepodporuje soubory webových archivů. Stáhněte si prohlížeč, který podporuje webový archiv, například aplikaci Windows® Internet Explorer®. ------=_NextPart_01CD3828.276992D0 Content-Location: file:///C:/813E0251/Ustavni_soud_Pl_US_29_11.htm Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/html; charset="us-ascii"
Pl.ÚS 29/11=
ze dne
21.02.2012
147/2012 Sb.
Ústavnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní
soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. února 2012 v
plénu ve složení Stanislav Balík, František
Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel
Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar
Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří
Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný,
Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlick&aac=
ute;
o návrhu II. senátu Ústavního soudu na
zrušení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, za
účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamen=
tu
České republiky jako účastníků
řízení, takto:
Ustanovení § 237 odst.=
1
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějš&iacut=
e;ch
předpisů, se ruší uplynutím dne 31. 12. 2012.<=
/span>
Odůvodnění
I.
Vymezení
věci a rekapitulace návrhu
1.
Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II.
ÚS 2371/11 se stěžovatelka VY.PO. 2010, s. r. o.,
domáhala mj. zrušení rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007, neboť má za =
to,
že v důsledku tohoto rozhodnutí porušily obecné
soudy její základní právo garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a právo jednat v souladu se
zásadou smluvní volnosti dle čl. 2 odst. 4 Ústavy
České republiky (dále též jen
„Ústava“) a dle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2.
Usnesením ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2371/11
přerušil druhý senát řízení o
zmíněné ústavní stížnosti a na=
vrhl
plénu dle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“) zrušit &sec=
t;
237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „o. =
s.
ř.“) pro jeho rozpor s ústavním pořádk=
em.
3.
K naznačenému postupu vedlo II. senát
Ústavního soudu zjištění, že v
napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela
absentovalo odůvodnění přípustnosti dovol&aacu=
te;ní
ve smyslu výkladu úvah, které Nejvyšší
soud vedly k závěru o zásadním významu
jím řešených otázek, a to za situace, kdy by=
lo
zjevné, že výklad sporného ustanovení
„podmínek“, který učinily obecné soud=
y,
byl otázkou jedinečnou, která prima facie nemá a z
povahy věci ani nemůže mít žádný
přesah, který by zejména ovlivňoval následnou
judikaturu ve smyslu jejího sjednocování. Jinými
slovy, z předmětného rozhodnutí
Nejvyššího soudu nebylo patrno, která z alternativ
uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. odůvodnila v dan&eac=
ute;
věci úsudek o tom, že přezkoumávané
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní
stránce zásadní význam.
4.
II. senát Ústavního soudu nepovažoval za
ústavně konformní, ponechává-li
napadené ustanovení o. s. ř. Nejvyššímu
soudu prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, zda
otázku, kterou mu dovolatel předestřel ve svém
podání, posoudí jako otázku zásadn&iacut=
e;ho
právního významu. Demonstrativní výč=
;et
charakteristik rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 odst. =
3 o.
s. ř.), které z nich činí rozhodnutí, je&=
2;
mají mít zásadní právní
význam, je judikaturou Nejvyššího soudu tu
nepředvídatelně rozšiřován, jinde
nepředvídatelně zužován.
5.
Vágnost napadeného ustanovení, která
umožňuje Nejvyššímu soudu
nepředvídatelné rozhodování o
přípustnosti dovolání, odporuje dle názoru=
II.
senátu Ústavního soudu nárokům, kter&eacut=
e;
na zákon klade normativní princip právního
státu (čl. 1 Ústavy), a nesplňuje ani požadavk=
y na
kvalitu zákona omezujícího základní
práva (čl. 4 odst. 2 Listiny), neboť napadené
ustanovení je třeba považovat za formální z&=
aacute;kon,
který limituje základní právo na
přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Má-li
ovšem jít o řádný zákon v
materiálním smyslu, musí být pro
účastníka řízení (po odborné
poradě s advokátem, jehož přítomnost je v
dovolacím řízení obligatorní)
seznatelné, že zákonné pravidlo dopadá i na
jeho případ. Naopak, za zákon v materiálním
smyslu nelze považovat takovou úpravu, která pro svou
vágnost a neurčitost neumožňuje
účastníkovi řízení přizpůso=
bit
své chování (rozhodnout o podání či=
nepodání
dovolání) zákonu, neboť jeho obsah není
seznatelný.
II.
Vyjádření
účastníků řízení a
dalších osob
6. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 a § 69 zákon= a o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh= na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.<= o:p>
7.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky,
ústy své předsedkyně Miroslavy Němcové,=
ve
svém vyjádření rekapitulovala proces, v
němž byl přijímán návrh zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, který obsahoval=
i
napadené ustanovení. Poukázala na to, že
důvodová zpráva výslovně uváděla,
že návrh zákona je v souladu s ústavním
pořádkem České republiky. Zdůraznila, že
Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení,
že i napadené ustanovení je v souladu s
ústavním pořádkem, a jeho posouzení ponech=
ala
na rozhodnutí Ústavního soudu. Zároveň
předsedkyně Poslanecké sněmovny sdělila, že=
dle
§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas&iacu=
te;
s upuštěním od ústního jednání=
.
8.
Senát Parlamentu České republiky, ústy své=
ho
předsedy Milana Štěcha, ve svém
vyjádření uvedl, že napadené ustanoven&iacut=
e;
bylo do o. s. ř. vřazeno jeho tzv. velkou novelou, kterou obsahov=
al
bod 315 zákona č. 30/2000 Sb. S účinností od=
1.
1. 2001 působí v právním řádu v
nezměněné podobě dodnes. Dále zrekapituloval
proces přijímání návrhu zákona v
Senátu a učinil závěr, že Senát
„postupoval v mezích Ústavou stanovené kompetenc=
e a
ústavně předepsaným způsobem“. Pot&eacut=
e;,
co ocitoval slova tehdejšího předsedy
ústavně-právního výboru Senátu J.
Vyvadila, který tzv. velkou novelu o. s. ř. označil za
„nejzásadnější změnu od původu
existence o. s. ř.“, a slova tehdejšího ministra
spravedlnosti O. Motejla, který předkládanou novelu o. s.
ř. označil za „systémovou změnu civilního
procesu“, resp. za první legislativní krok k projektu
reformy soudnictví, jakož i vyjádření sen&aa=
cute;tora
Z. Klausnera, dle kterého „novela byla velmi pečlivě
připravována, 10 let diskutována“, uzavřel,
že v případě materiálu, který
představuje revizi civilního procesu, Senát jej neposuzu=
je
do všech detailů, nýbrž svou pozornost
soustředí jen na otázky
koncepční/systémové, popř. problematick&eacu=
te;
či kontroverzní. V plenární rozpravě nebyl
zaznamenán výraznější nesouhlas s obsahovou
stránkou posuzovaného návrhu zákona. Ve vztahu k
institutu dovolání, dle vyjádření, v
rozpravě z úst tehdejšího místopředsedy=
Senátu
J. Musiala zaznělo: „V této souvislosti musím ocen=
it
zavedení institutu dovolání, který je velk&yacu=
te;m
přínosem novely a je podle mého názoru
zpracován na úrovni.“ Dále
vyjádření předsedy Senátu upozorňuje na
souvislost napadeného ustanovení s § 237 odst. 3 a §
239 odst. 1 a nepřímo též s § 238a odst. 2 a
§ 239 odst. 3 poslední větou o. s. ř. Na
závěr předseda Senátu uvedl: „Toto
vyjádření zasílám s vědomím,
že je zcela na Ústavním soudu, aby ve smyslu Ústa=
vy a
zákona o Ústavním soudu posoudil ústavnost &sec=
t;
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“
9.
Dne 14. 11. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno
nevyžádané vyjádření
Nejvyššího soudu, jednajícího JUDr. Zdeň=
;kem
Krčmářem, předsedou senátu 29 Cdo, který
požádal o jeho připojení do spisu sp. zn. Pl. &Uacu=
te;S
29/11 a jeho předání všem soudcům
Ústavního soudu. V tomto vyjádření
Nejvyšší soud obsáhle argumentuje k
ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II.
ÚS 2371/11, resp. k její nepřípustnosti,
vyjadřuje své výhrady k procesnímu postupu II.
senátu Ústavního soudu a jeho složení. Vzh=
ledem
k tomu, že Nejvyšší soud, resp. jeho senát 29 =
Cdo,
není podle § 69 zákona o Ústavním soudu
účastníkem řízení dle čl. 87 ods=
t. 1
písm. a) Ústavy ve spojení s § 64 odst. 1
písm. c) zákona o Ústavním soudu, a vzhledem k
tomu, že předseda senátu 29 Cdo nevznesl ve vztahu k
řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/11 relevantní
argumentaci, není dle názoru Ústavního soudu
třeba jeho podání v rámci odůvodněn&iac=
ute;
tohoto rozhodnutí rekapitulovat a blíže se s touto
argumentací bude zabývat v rámci řízen&iac=
ute;
sp. zn. II. ÚS 2371/11, jehož je Nejvyšší soud,
zastoupený předsedou senátu 29 Cdo (viz § 28 odst. =
4 ve
spojení s § 30 odst. 4 zákona o Ústavním
soudu), účastníkem a které je v současn&eacu=
te;
době přerušeno (viz bod 2). Toto podání bylo
soudcům Ústavního soudu k dispozici v elektronické
verzi a je součástí spisu.
10.
Ústavní soud vyzval Kancelář vládní=
ho
zmocněnce pro zastupování České republiky
před Evropským soudem pro lidská práva (dá=
le
též jen „ESLP“) k indikaci rozhodnutí ESLP, v
nichž je pozitivně hodnocena nebo alespoň připušt&=
#283;na
konstrukce opravného prostředku v soustavě obecných
soudů typu a certiorari. Kancelář vládního
zmocněnce, po rozboru několika rozhodnutí ESLP
týkajících se dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. (např. Šroub proti
České republice ze dne 10. 5. 2005, stížnost č.
5424/03, Holub proti České republice ze dne 14. 12. 2010,
stížnost č. 24880/05, a další), uvedla, že
obecně platí, že pokud se stát rozhodne umožnit
účastníkům řízení obrátit=
se
na nejvyšší soudní instanci, požív&aacu=
te;
při stanovení podmínek přijatelnosti takového
opravného prostředku a řízení o něm
určitého prostoru pro vlastní uvážení.
ESLP v duchu této zásady ustáleně judikuje, ž=
;e
jestliže vnitrostátní právo umožňuje
odmítnout opravný prostředek z toho důvodu, že
nevzbuzuje žádnou významnou právní
otázku a že nemá dostatečnou naději na
úspěch, může stačit, pokud se daný soud
omezí na odkaz na ustanovení zákona, které mu
takový postup umožňuje, aniž uvede
podrobnější argumenty. ESLP proto zamítl jako
zjevně neopodstatněnou námitku porušení pr&aac=
ute;va
na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít
tím, že český Nejvyšší soud
odmítl dovolání stěžovatele bez
odůvodnění, jak mu to v dané době
umožňoval § 243c odst. 2 o. s. ř., který
mezitím Ústavní soud zrušil jako
protiústavní. ESLP samozřejmě právní
názor Ústavního soudu nijak nezpochybňoval,
vědom si toho, že ve smyslu čl. 53 Úmluvy o ochran=
83;
lidských práv a základních svobod (dále
též jen „Úmluva“) mohou
vnitrostátní orgány poskytnout vyšší
standard ochrany, než jaký zajišťuje Úmluva
(Vokoun proti České republice, částečné
rozhodnutí ze dne 20. 3. 2007, stížnost č. 20728/05,
Simon proti Německu, částečné rozhodnutí=
; ze
dne 6. 7. 1999, stížnost č. 33681/96, Nersesyan proti
Arménii ze dne 19. 1. 2010, stížnost č. 15371/07). =
Dle
Kanceláře vládního zmocněnce z uvedené=
;ho
přehledu judikatury ESLP jednoznačně vyplývá,
že konstrukce opravného prostředku k nejvyšš&iac=
ute;
soudní instanci typu a certiorari není v zásadě v
rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový závěr
učinil ESLP jak ve vztahu k předmětnému § 237 od=
st.
1 písm. c) o. s. ř., tak ve vztahu k předchozímu &s=
ect;
239 odst. 2 o. s. ř. Na druhou stranu by ovšem k porušen&iac=
ute;
čl. 6 odst. 1 Úmluvy teoreticky mohlo dojít v
případech (v judikatuře ESLP k čl. 6 obecně i v
jiných souvislostech zcela výjimečných), kdy by se
postup příslušného soudu vzhledem ke
konkrétním okolnostem jevil jako svévolný (srov.
výše rozhodnutí Holub a Šroub). ESLP sám by =
ale
tuto svévoli zřejmě nedovodil z pouhé absence
podrobnějšího odůvodnění (srov.
výše rozhodnutí Vokoun). Konečně, jak
vyplývá z jejího ustanovení čl. 53,
Úmluva vnitrostátním orgánům
nebrání zaručit vyšší standard ochrany,
ať již prostřednictvím domácího
právního řádu, nebo přístupem k
jiným mezinárodním úmluvám.
11.
Ústavní soud přípisem ze dne 1. 12. 2011
požádal Ministerstvo spravedlnosti o sdělení, zda
disponuje statistickými údaji, popř. analýzou
efektivnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) =
o.
s. ř. V odpovědi ze dne 12. 12. 2011 sdělilo ministerstvo,
že předmětné údaje nemá k dispozici,
nicméně zaslalo Ústavnímu soudu „struč=
nou
právní analýzu k institutu zásadního
právního významu dovolání,“
která dospívá k závěru, že
„vzhledem k tomu, že vnitrostátní právn&iac=
ute;
dokumenty ústavní síly nezakotvují zásadu
instančnosti v subjektivním slova smyslu, nelze omezení
přístupu k soudu třetí instance v
řízení o dovolání považovat za
rozporné s ústavním pořádkem Česk&eac=
ute;
republiky a základní právo na přístup k so=
udu
není tímto způsobem limitováno. Zásadu
instančnosti nezakládá ani systém Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.=
Z
dokumentů Rady Evropy vyplývá, že je naopak
žádoucí zavádět mechanismy, které
přístup k soudu nejvyšší instance omezí
tak, aby se tyto mohly zabývat pouze
významnějšími záležitostmi. K tomu
nepochybně přispívá i současné
znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a lze jej
považovat za zcela běžný institut v procesních
úpravách demokratických právních
států (nejen) středoevropského právní=
ho
prostoru.“
12.
Ústavní soud dne 28. 11. 2011 získal „Anal&yacut=
e;zu
toku dovolání (Cdo a Odo) Nejvyšším soudem
– změna podmínek přípustnosti
dovolání dle o. s. ř.“ vypracovanou v roce 2010 Ja=
nem
Petrovem pro Ministerstvo spravedlnosti, která pracuje s
náhodně vybraným vzorkem 200 dovolání.
Ústavní soud se dne 30. 11. 2011 dotázal
předsedkyně Nejvyššího soudu, zda
předmětná analýza byla vypracována
Nejvyšším soudem. V odpovědi ze dne 6. 12. 2011
sdělila předsedkyně Nejvyššího soudu, ž=
;e
předmětná analýza není oficiáln&iacut=
e;m
dokumentem vypracovaným Nejvyšším soudem. Z tohoto
důvodu vypracovalo analytické oddělení
Ústavního soudu vlastní analýzu vycházej=
ící
z 500 rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných v
období od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2010 a vybraných dle před=
em
stanoveného algoritmu. Z celkového počtu 500 zkouman&yac=
ute;ch
rozhodnutí jich bylo 278 rozhodnutími o tzv.
nenárokovém dovolání dle § 237 odst. 1 p&i=
acute;sm.
c) o. s. ř. (55,6 % všech zkoumaných rozhodnutí), z
toho bylo v 54 případech (19,42 % rozhodnutí o
nenárokovém dovolání, 10,8 % všech
zkoumaných rozhodnutí) shledáno dovolání
přípustným (32 vyhovujících a 22
zamítavých rozhodnutí) a v 224 případech s=
hledáno
dovolání nepřípustným (80,58 %
rozhodnutí o nenárokovém dovolání, 44,8 %
všech zkoumaných rozhodnutí).
13.
Dne 10. 1. 2012 požádal Ústavní soud předsed=
kyni
Nejvyššího soudu a předsedu České
advokátní komory o poskytnutí vyjádřen&iac=
ute;
k otázce předvídatelnosti právní úp=
ravy
obsažené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., re=
sp.
o vyjádření k předvídatelnosti
přípustnosti dovolání.
14.
Dne 25. 1. 2012 obdržel Ústavní soud krátké
vyjádření České advokátní komo=
ry,
z něhož vyplývá, že tato považuje § =
237
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř=
. za
„dostatečnou záruku pro předvídatelnost toho,=
zda
dovolání bude posouzeno jako přípustné z
důvodu, že napadené rozhodnutí má ve vě=
ci
zásadní význam.“ Dále předseda
České advokátní komory uvedl, že konstrukci
přípustnosti dovolání nelze chápat jako
prostor pro volné právní uvážení
Nejvyššího soudu, a i kdyby bylo možné
připustit jistou míru nepředvídatelnosti
„rozhodnutí Nejvyššího soudu, bude to
vyváženo výhodou spočívající v
možnosti Nejvyššího soudu rychleji reagovat na
vývoj společnosti a vytvářet
odpovídající judikaturu.“
15.
Dne 30. 1. 2012 obdržel Ústavní soud obsáhl&eacut=
e;
vyjádření předsedkyně Nejvyšší=
;ho
soudu JUDr. Ivy Brožové, přičemž
Ústavní soud na tomto místě obsáhleji
rekapituluje pouze odpovědi, na něž byl
Nejvyšší soud jako amici curiae tázán, kdy=
382;
Nejvyšší soud se dále obsáhle
vyjádřil i k dalším otázkám, zejm. k
procesnímu postupu II. senátu Ústavního soudu a=
k
podmínkám řízení, a to i přesto, &=
2;e
není účastníkem řízení.
Nejvyšší soud na úvod svého
vyjádření uvedl, že podle jeho
přesvědčení úprava přípustnosti
dovolání obsažená v § 237 odst. 1 o. s. "=
5;.
je předvídatelná (Nejvyššímu soudu
není známa žádná relevantní
argumentace, která by v literatuře nebo v judikatuře
obecných soudů a Ústavního soudu tento
závěr zpochybňovala), neboť a) transparentně
odlišuje přípustnost dovolání podle
uvedeného ustanovení od přípustnosti
dovolání založené na rozdílnosti
(nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně, ať již jde o rozdílnost
(diformitu) zjevnou [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo
skrytou [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], tím, =
82;e
musí jít o rozhodnutí, „jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,“ ani=
82;
by šlo o dovolání přípustné dle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; b) neponechává
přípustnost dovolání na libovůli
dovolacího soudu, nýbrž podmiňuje
připuštění dovolání proti rozhodnut&iac=
ute;
odvolacího soudu kritériem, aby takové rozhodnut&iacut=
e;
mělo „po právní stránce zásadn&iacut=
e;
význam“; c) transparentně podmiňuje
připuštění dovolání tím, aby
napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) mělo po
právní stránce zásadní význam
„ve věci samé.“ Předvídatelnost ú=
;pravy
přípustnosti dovolání obsažené v &sec=
t;
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se tudíž projevuje
tím, že k tomu, aby bylo možné založit př=
ípustnost
dovolání „závěrem dovolacího
soudu“, požaduje, aby šlo o a) potvrzující
rozhodnutí; b) rozhodnutí ve věci samé; c)
rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Nejvyššímu soudu
není známo, že by se takto pojatý výklad
rozhodnutí, které má „po právní
stránce zásadní význam,“ protivil
ústavnímu pořádku České republiky, a
rozhodně popřel, že by se jeho rozhodovací praxe p=
45;i
výkladu zkoumaného ustanovení, byť i jen navenek,
jevila nepředvídatelně.
16.
Dle Nejvyššího soudu dosavadní rozhodovací p=
raxe
samotného Ústavního soudu naopak dokládá,
že ani na ústavní úrovni nevzbuzoval přezkum
rozhodnutí Nejvyššího soudu
vycházející z úpravy přípustnosti
dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
žádných obtíží. Ústavní
soud v minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy
určité ustanovení právního předpisu
umožňuje různé interpretace, z nichž jedna je v
souladu s ústavními zákony České republiky=
, kdežto
jiné jsou s nimi v rozporu, je úkolem státního
orgánu interpretovat dotyčné ustanovení
ústavně konformním způsobem. Nejvyšš&iacu=
te;
soud citací rozhodnutí Ústavního soudu
dokládá, že tam, kde Ústavní soud naopak
vyjadřoval pochybnosti o nepřípustně úzce
pojatém výkladu přípustnosti dovolán&iacut=
e;
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zejm. v otáz=
ce
„judikatorního přesahu“, vyšla
právní teorie i judikatura Nejvyššího soudu
vstříc požadavkům Ústavního soudu a
převzala výklad, jenž pokládal za ústavn=
3;
konformní sám Ústavní soud [nálezy ze dn=
e 2.
12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627), ze dne 10. 5. 20=
05
sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 20. 9. 2006 sp. zn=
. I.
ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. &Uacut=
e;S
2117/09 (N 51/56 SbNU 553) a další, včetně desí=
;tek
usnesení, z nichž některá byla přijata po dni
vydání usnesení o přerušení
řízení a část z nich i poté, co II.
senát Ústavního soudu předložil věc
plénu Ústavního soudu]. V této souvislosti
odkázal Nejvyšší soud na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR
66/2011, které je navrženo k publikaci ve Sbírce soudn&i=
acute;ch
rozhodnutí a stanovisek (a za tím účelem má
být projednáno v občanskoprávním a
obchodním kolegiu Nejvyššího soudu dne 8. 2. 2012) s
právní větou v tomto znění: „Má=
-li
právní otázka řešená v rozhodnut&iacu=
te;
odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétn=
í
věci (v jednotlivém případě), nelze odmí=
;tat
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, ž=
;e
postrádá zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikatu=
ru),
zejména proto, že její řešení je
dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými
skutkovými okolnostmi případu. I když
rozhodování o dovolání je právním
prostředkem zajišťujícím jednotnost
rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v
konkrétních věcech (v jednotlivých pří=
;padech),
aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký
má (může mít) taková konkrétní
věc judikatorní přesah“.
17.
Nejvyšší soud dále předložil podrobnou
statistiku dovolání (srov. bod 12), z níž
vyplývá, že 72,5 % rozhodnutí
spadajících pod přípustnost dovolání
dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
odmítavých, 7,5 % zamítavých a 20 % je
kasačních. Důvodem pro odmítnutí
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.=
je
v 20,9 % nemožnost dovození otázky zásadní=
ho
právního významu, 36,7 % soulad napadeného rozh=
odnutí
s judikaturou, 25,9 % řešení pouze skutkových
otázek, 11,5 % namítání pouze vad bez
zásadního právního významu, 1,4 % absence
judikatorního přesahu a 3,6 % jiný důvod. V kontextu
těchto čísel nelze dle Nejvyššího soudu
hovořit o nepředvídatelnosti rozhodování
Nejvyššího soudu o přípustnosti
dovolání při aplikaci § 237 odst. 1 písm. c)=
o.
s. ř., neboť předvídatelně odmítaný=
;ch
dovolání je 83,5 % (20,9 % + 36,7 % + 25,9 %), tato
čísla pak dle Nejvyššího soudu rovněž
dokládají, že (pod přímým vlivem judi=
katury
Ústavního soudu) byla v zásadě odstraněna
judikatura podmiňující přípustnost
dovolání tím, že napadené rozhodnutí
musí mít tzv. judikatorní přesah.
Nejvyšší soud uzavřel, že dle § 14 odst. 1
písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcíc=
h,
přísedících a státní správ=
283;
soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve
znění pozdějších předpisů,
Nejvyšší soud jako vrcholný soudní org&aacut=
e;n
ve věcech patřících do pravomoci soudů v
občanském soudním řízení a v
trestním řízení zajišťuje jednotu a
zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o
mimořádných opravných prostředcích v
případech stanovených zákony o
řízení před soudy. Ustanovení § 237 ods=
t. 1
písm. c) o. s. ř. má při naplňován&iacu=
te;
této role svou nezastupitelnou funkci.
18.
Nad rámec tázaného, jak je shora uvedeno, konstatoval
Nejvyšší soud, že II. senát
Ústavního soudu shledává v usnesení o
přerušení řízení neústavní
úpravu obsaženou v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. =
45;.
s tím, že nepovažuje za ústavně konformn&iacut=
e;,
„je-li zcela ponecháno na nepředvídatelné
úvaze Nejvyššího soudu, zda otázku, kterou
předestřel dovolatel ve svém podání,
posoudí jako otázku zásadního právn&iacu=
te;ho
významu.“ Takto formulovaná výhrada se však=
ve
skutečnosti neváže k ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jež otázku, co se rozumí =
po
právní stránce zásadním významem
napadeného rozhodnutí ve věci samé, nevymezuje,
nýbrž k § 237 odst. 3 o. s. ř., jenž zása=
dní
právní význam napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu pojmenovává a poskytuje té&=
2;
spolehlivý návod pro posouzení, v čem takov&yacut=
e;
význam naopak spatřovat nelze. Na základě argumenta=
ce
obsažené v usnesení senátu Ústavního
soudu by tedy bylo možné (pokud vůbec) poměřovat
pouze ústavnost úpravy obsažené v § 237 odst=
. 3
o. s. ř. Přitom je zjevné, že
ohlášenému záměru tříčlenn&=
eacute;ho
senátu Ústavního soudu by beze zbytku vyhovělo
vypuštění slova „zejména“ z § 237
odst. 3 o. s. ř. [kdyby ovšem návrh na zrušení
právního předpisu nepřiléhavě
nesměřoval proti § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.=
].
Dále pak Nejvyšší soud namítl, že &uacu=
te;stavní
stížnost v řízení ve věci vedené=
u
Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2371/11
směřovala jednak proti usnesení ze dne 31. 5. 2011 č.=
j.
29 Cdo 1113/2011-279, jímž Nejvyšší soud
odmítl přípustné dovolání
stěžovatele pro zjevnou bezdůvodnost, jednak proti
zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22. 12. 2009. V tomto rozsahu je ovšem ona ústavní
stížnost zjevně nepřípustná, jeliko&=
2;
nesměřuje proti konečnému rozhodnutí
obecného soudu, a nenaplňuje tak požadavek formulovan&yacu=
te;
v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
III.
Upuštění
od ústního jednání
19.
Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
může Ústavní soud se souhlasem
účastníků upustit od ústního
jednání, nelze-li od tohoto jednání
očekávat další objasnění věci.
Ústavní soud si proto v souladu s tímto ustanoven&iacu=
te;m
vyžádal od účastníků
řízení vyjádření, zda souhlasí=
s
upuštěním od ústního jednání.
Účastníci souhlas poskytli, a od ústního
jednání tak mohlo být v posuzované věci
upuštěno.
IV.
Ústavní
konformita legislativního procesu
20.
Při řízení o kontrole norem dle čl. 87 odst. 1
písm. a) Ústavy ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu musí Ústavní soud nejprve
zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a
vydán ústavně předepsaným způsobem [k
algoritmu přezkumu v řízení o kontrole norem viz bo=
d 61
nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze =
dne
15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)].
21.
Napadené ustanovení bylo do o. s. ř. vloženo jeho
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Návrh tohoto
zákona byl do Poslanecké sněmovny předložen
vládou 16. 6. 1999 a byl opatřen číslem
sněmovního tisku 257. První čtení o něm
proběhlo na 15. schůzi dne 30. 6. 1999. Tisk byl projednán=
v
ústavně právním výboru Poslanecké
sněmovny, který k němu přijal usnesení č.=
70.
Druhé čtení proběhlo na 19. schůzi
Poslanecké sněmovny dne 3. 12. 1999. Pozměňovac&iacut=
e;
návrhy se staly obsahem tisku 257/3. Na téže schůzi=
dne
9. 12. 1999 byl návrh zákona schválen, když ze 187
přítomných poslanců se pro návrh vyslovilo 1=
64
poslanců a jeden hlas byl proti.
22.
Do Senátu byl návrh zákona doručen dne 16. 12. 19=
99 a
byl evidován ve druhém funkčním období jako
tisk číslo 146. Poté, co byl projednán v
ústavně-právním výboru Senátu,
který byl i výborem garančním (usnesení
č. 131 ze dne 5. 1. 2000), ve výboru pro zahraniční
věci, obranu a bezpečnost (usnesení č. 105 ze dne 5. =
1.
2000) a ve výboru pro evropskou integraci (usnesení č. 1=
17
ze dne 5. 1. 2000) a byl všemi výbory doporučen ke
schválení, byl návrh zákona schválen dne=
12.
1. 2000, a to na 15. schůzi 2. funkčního období ve =
znění
postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Z přítomný=
;ch
72 senátorů se pro návrh vyslovilo 68 senátor$=
7; a
žádný nehlasoval proti návrhu.
23.
Prezident republiky zákon dne 8. 2. 2000 podepsal a nato byl tento
vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 23. 2. 2000 ja=
ko
zákon č. 30/2000 Sb.
24.
Za shora popsané situace lze uzavřít, že zák=
on,
který rovněž obsahoval napadené ustanovení, =
byl
přijat v ústavně konformním legislativním
procesu.
V.
Dikce
napadeného ustanovení
25.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zn&iacut=
e;:
„Dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.“
VI.
Posouzení
aktivní legitimace navrhovatele
26.
Předtím, než Ústavní soud přistoup&iacu=
te;
k věcnému posouzení návrhu II. senátu
Ústavního soudu na zrušení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., je povinen zkoumat, zda jsou vůbec
dány podmínky jeho projednání stanovené
zákonem o Ústavním soudu. Jak uvedl Ústavn&iacu=
te;
soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7.=
2006
(N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.), předpokladem zahájení
řízení o konkrétní kontrole norem je ř=
;ádně
podaná a přípustná ústavní
stížnost. V průběhu řízení vyvstala
otázka, a to nejen v rámci námitek
Nejvyššího soudu (bod 18), zda ústavní
stížnost stěžovatelky je v rozsahu napadeného
kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.=
12.
2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007 přípustná, a tudí=
82;,
zda byla vůbec dle shora uvedeného dána aktivní
legitimace II. senátu Ústavního soudu k
přerušení řízení a podání
návrhu na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) o. =
s.
ř., jenž byl aplikován právě v
kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
27.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním
orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc
vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu č=
;l.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní
stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a
jinému zásahu orgánů veřejné moci do
ústavně zaručených základních pr&aacu=
te;v
a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1
písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není =
součástí
soustavy obecných soudů a není ani povolán k
instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí;
směřuje-li ústavní stížnost proti
rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o
sobě významné, je-li namítána jeho
věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soud=
u je
založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z
hlediska dodržení ústavněprávních
principů, tj. zda v řízení (a posléze
rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena
ústavně zaručená práva
účastníků, zda řízení bylo veden=
o v
souladu s těmito principy a zda lze řízení jako cel=
ek
pokládat za spravedlivé (viz např. nález sp. zn. =
III.
ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. Ú=
;S 3415/11
ze dne 12. 1. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2945/11 ze dne 16=
. 1.
2012).
28.
Ústavní stížnost pak dle čl. 87 odst. 1
písm. d) Ústavy tvoří procesní prostř=
edek
k ochraně ústavně zaručených
základních práv a svobod, který je vůč=
;i
ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouž&iacu=
te;
k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiari=
ty
ústavní stížnosti má jak dimenzi
formální, tak dimenzi materiální. Na jedn&eacut=
e;
straně se subsidiarita ústavní stížnosti
odráží v požadavku vyčerpání
všech prostředků před jednotlivými orgány
veřejné moci, jež právní řád
jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v instit=
utu
nepřípustnosti ústavní stížnosti (&se=
ct;
75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé
straně má princip subsidiarity i dimenzi materiáln&iacut=
e;,
z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotn&eacu=
te;
kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany
ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, kter&yac=
ute;
poskytuje ochranu základním právům jednotlivce te=
prve
tehdy, pokud základní práva nebyla respektována
ostatními orgány veřejné moci.
29.
Z uvedeného vyplývá, že zásadně je
třeba, aby rozhodnutí napadené ústavní
stížností bylo i pravomocným rozhodnutím o
věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud zásadn=
83;
nepřipouští ústavní stížnost pro=
ti
kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu
(srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T.,
Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s
komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 383). Z toho však nepl=
yne,
že se nemohou vyskytnout případy, kdy bude třeba vedle
opakovaného rozhodnutí soudu, jehož původní
rozhodnutí bylo kasačním zásahem zrušeno, a
dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu
(usnesení o odmítnutí dovolání), napadno=
ut
právě i samotné kasační rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Jako příklad lze uvést
situaci, kdy Nejvyšší soud přehlédne, že
dovolání bylo podáno opožděně, posoud&i=
acute;
je věcně a rozhodne kasačním způsobem. Je
zřejmé, že v takovém případě je so=
ud,
jehož rozhodnutí bylo zrušeno, vázán
právním názorem vysloveným v kasační=
;m
rozhodnutí, a naopak nemá kompetenci sám vyvodit
důsledky z toho, že dovolání nemělo vůbec
být projednáno. Obdobným modelovým
případem je i kasační rozhodnutí
Nejvyššího soudu, v němž byla
přípustnost dovolání posouzena svévoln=
3;
(neodůvodněně, popř. byla přípustnost dovoz=
ena
v rozporu s prejudikaturou apod.). Pokud by tak Ústavní soud
setrval na kategorickém závěru o nepřípustno=
sti
ústavní stížnosti proti kasačním
rozhodnutím nejvyšších soudních instanc&iacu=
te;,
ocitla by se část soudního řízení zce=
la
mimo rámec jakékoliv kontroly, neboť by de facto byla
těmto soudům dána téměř neomezená
kasační pravomoc, kdy případné
vybočení z mezí spravedlivého procesu by soud
nižší instance nebyl oprávněn korigovat a
ústavněprávní ochrana práv úča=
stníka
řízení by byla rovněž, skrze
nepřípustnost ústavní stížnosti,
vyloučena.
30.
Z uvedeného plyne, že kasační rozhodnutí se
mohou výjimečně stát předmětem přezk=
umu,
samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány
prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v
návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla
poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho prá=
va
na spravedlivý proces. V takových případech je
Ústavní soud ve smyslu své judikatury uvedené v
bodě 27 povinen poskytnout stěžovateli ochranu práva =
na
spravedlivý proces a posuzovat řízení jako celek.=
Lze
shrnout, že je-li v daném případě
ústavní stížnost přípustná a s=
plňuje-li
i další náležitosti, je zároveň d&aacut=
e;na
i aktivní legitimace II. senátu Ústavního soudu=
k
podání návrhu v rámci konkrétní
kontroly norem, resp. návrhu na zrušení § 237 odst.=
1
písm. c) o. s. ř., jenž byl aplikován práv=
283;
v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ostatně, ve shora uvedeném komentáři (str. 377) je
vyjádřen postulát, že „[d]okud se
nezmění (nezjednoduší) konstrukce
přípustnosti dovolání, nelze přijmout ani
jednoduché pravidlo pro posuzování
přípustnosti ústavních stížnost&iacut=
e;.
Ústavní soud se de lege lata hodnocení
přípustnosti dovolání vyhnout nemůže,
protože však je ve hře otázka přístupu k
Ústavnímu soudu (a riziko denegationis iustitiae v tak z&aacu=
te;važné
otázce, jakou je ochrana ústavně zaručených
základních práv a svobod), měl by postupovat nane=
jvýš
zdrženlivě a v pochybnostech hodnotit přípustnost
ústavní stížnosti ve prospěch
stěžovatele, neboť je povinností
zákonodárce vymezit procesní pravidla jasným a
předvídatelným způsobem tak, aby se
účastníci mohli domoci účinné ochrany
svých práv, a je také povinností soudů
při uplatňování procesních pravidel zamezit
nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se
spravedlivostí řízení a který by zas&aacut=
e;hl
právo na přístup k soudu ve své podstatě.=
220;
VII.
Referenční
hlediska pro posouzení návrhu
31.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 se
uvádí: „Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je
Česká republika právním státem
založeným na úctě k právům a
svobodám člověka a občana. Skutečnost, že
Česká republika patří do rodiny demokratický=
ch
materiálně pojímaných právních
států, má významné implikace v oblasti
interpretace a aplikace práva. Princip právního
státu je vázán na formální charakteristi=
ky,
které právní pravidla v daném právn&iacu=
te;m
systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v
potaz při určování svého budoucího
jednání (srov. O'Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional =
and
Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). P=
odle
názoru Ústavního soudu mezi základní
principy právního státu patří princip
předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a
vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavní=
;ho
soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 3=
6)].
Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny
základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspok=
ojeny
požadavky formálního právního státu.
Každá právní úprava proto musí
vyjadřovat respekt k obecným zásadám
právním (principům), jako je důvěra v
právo, právní jistota a předvídatelnost
právních aktů, které strukturují
právní řád demokratického
právního státu, resp. jsou z něj odvoditeln&eacut=
e;.
Na právní normy je nutno klást také požada=
vky
obsahové, neboť v materiálním právní=
;m
státě založeném na myšlence spravedlnosti
představují základní práva korektiv jak ob=
sahu
právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je
úkolem soudce v podmínkách materiálního
právního státu nalézt řešení,
které by zajišťovalo maximální realizaci
základních práv účastníků spor=
u, a
není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávní=
ho
principu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009=
(N
232/55 SbNU 181)].“
32.
Požadavek zákonného základu pro možné
omezení základního práva, plynoucí z
čl. 4 odst. 2 Listiny, je vyvozován z demokratického
principu, jakož i z principu materiálního
právního státu. Jeho důvodem je znemožnit
exekutivě realizaci vlastních představ o tom, jak a jak mn=
oho
lze omezit základní práva. Tím, že toto
oprávnění bylo uděleno demokraticky
legitimovanému parlamentu, má být zajištěno,
že k omezení základních práv dojde až=
po
demokratickém parlamentním diskursu, a navíc
získává omezení základního
práva i následnou demokratickou zpětnou vazbu.
33.
Ostatně i Úmluva předvídá pro omezení
základních práv zákon, stejně jako
Mezinárodní pakt o občanských a politických
právech. Je ovšem třeba dodat, že ESLP (z dobrý=
;ch
důvodů pramenících ze zájmu na
udržení vnitřní koheze systému Úmluvy,
jehož účastníky jsou nejen státy z okruhu ci=
vil
law, nýbrž i státy z okruhu common law, kde zákon=
ve
formálním smyslu není a nikdy nebyl
výhradním pramenem práva, což je dnes ovšem
možno tvrdit i o zemích, které původně zcela
jednoznačně náležely do okruhu civil law s
omezeným chápáním pramenů práva)
nechápe zákon jen ve formálním smyslu,
nýbrž akceptuje i zákon v tzv. materiálním
smyslu. Z pohledu ESLP jsou za zákon považována
taková abstraktní obecná pravidla, která
mají vnější účinky, tj. orientují=
; se
na předem neurčitý počet osob za účelem
úpravy určitého množství skutkových
podstat, přičemž nezáleží na tom, zda
konkrétní pravidlo bylo vytvořeno orgánem,
který je dle vnitrostátní úpravy
příslušný k tvorbě zákonů v procesu
předvídaném ústavním pořádkem.
ESLP v daném ohledu reflektuje konkrétní
právní řád a jeho prameny práva.
34.
Již v rozhodnutí Sunday Times ze dne 26. 4. 1979,
stížnost č. 6538/74, soud poznamenal, že slovo
„právo“ (law) v sousloví „stanoveno
zákonem“ či výstižněji právem
(prescribed by law) pokrývá krom psaných
zákonů i nepsané právo. Bylo by v rozporu s
úmyslem tvůrců Úmluvy, byla-li by omezení
práv mající původ v common law vyloučena z
dopadu klauzule „prescribed by law“ jen z toho důvodu, =
82;e
nejsou obsažena v zákoně ve formálním smyslu.
Tento přístup by zbavil common law stát, který je
stranou Úmluvy, obrany skrze možné omezení
práv, které bylo v daném případě
předvídané čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a naru#=
3;il
by samotnou podstatu právního systému tohoto stá=
;tu.
ESLP měl za to, že formální zákon je
nutný jen tehdy, jestliže pravidla vyplývajíc&iac=
ute;
z common law jsou tak nejistá, že odporují principu
právní jistoty. Poté soud konfrontoval
oficiální jazykové mutace Úmluvy a dospěl k
závěru, že nejsou doslovně stejné, a proto se =
je
pokusil interpretovat tak, aby byl realizován cíl a dosaž=
;eno
účelu Úmluvy.
35.
Nato soud zformuloval dva požadavky, které vyplývaj&iacu=
te;
z obratu „prescribed by law“. Jednak musí být ona
právní úprava adekvátně
přístupná tak, aby osoby byly schopné seznat, =
82;e
pravidlo, které vytvořila, dopadá na konkrétn&iac=
ute;
věc. Druhým požadavkem je, že normu nelze považo=
vat
za (zákon) právo – „law“, není-li do=
statečně
precizně formulovaná tak, aby umožnila osobám
přizpůsobit chování. Osoba musí být
schopná, jsouc eventuálně vybavená vhodnou odborn=
ou
radou, předvídat důsledky, jež může vyvolat
určité (její) chování, a to se stupněm
jistoty, který odpovídá okolnostem. Důsledky
nemusí být předvídatelné s absolutní
jistotou, neboť zkušenost ukazuje, že to je
nedosažitelné. Avšak přesto, zatímco jistota je
velmi žádoucí, může z druhé strany
přivodit excesivní rigiditu; nicméně právo
musí být schopno držet krok s měnícím=
i se
okolnostmi. V souladu s řečeným je mnoho pravidel nutn=
3;
formulováno takovým způsobem, který je více
či méně vágní, a jejich interpretace a aplik=
ace
jsou otázkami praxe.
36.
Z toho, co bylo reprodukováno z rozhodnutí ESLP, plyne, ž=
;e
jeho požadavky na základní práva
omezující zákon respektují jak různorodost
právních systémů, tak ovšem je třeba
vyslovené požadavky vztáhnout i směrem ke kvalit=
83;
zákona ve formálním smyslu. Byť ESLP
přiznává normativní sílu i soudní
judikatuře (viz např. Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann v.
Německo ze dne 20. 11. 1989, stížnost č. 10572/83), z
jeho rozhodování však plyne, že musí j&iacut=
e;t
o judikaturu ustálenou a obecně dostupnou.
37.
Zákon, který omezuje základní práva,
musí ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny dopadat stejně na
všechny případy, které splňují
stanovené podmínky. Jinými slovy, jde o záruku
rovného omezování práv, tj. rovného
omezování právy nastavené situace
akcesorické rovnosti. Toto ustanovení má rovně=
82;
návaznost na čl. 14 Úmluvy.
38.
Koncept demokratického právního státu ve 20.
století reflektuje materiální pojetí demokracie=
, a
proto jen v jisté míře akceptuje jak jistou míru
diskrece uplatňované při formulacích
podzákonných norem, avšak vždy jen potud, pokud
zůstává zachován účel
předvídaný samotným zákonem, tak stejn&yac=
ute;
požadavek vznáší i na rozhodování
nestranných a nezávislých soudů. Od nich je
navíc vyžadováno, aby rozhodovaly, tj. interpretovaly a
aplikovaly právo ve stejných případech stejně=
;,
tzn. způsobem, který není arbitrární, tedy
libovolný ve výběru posuzovaných věcí,
anebo způsobem, který míjí účel
aplikovaného zákona, či způsobem, který by
postrádal smysl. Vyjmenované aspekty je třeba považ=
ovat
za aspekty spravedlivého procesu chápaného jednak jako
individuální právo, a dále i jako princip obsa&=
#382;ený
v objektivním (pozitivním) ústavním práv=
u.
Jde rovněž o výraz dosaženého stupně
materiálně chápané právní
státnosti. Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny je
ústavněprávním vyjádřením prin=
cipu
obecného zákazu výkonu libovůle při
výkonu státní (veřejné) moci. V nál=
ezu
sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 =
Sb.)
Ústavní soud vyložil, že i
neodůvodněná změna právního názo=
ru
může přivodit zásah do základních
práv, neboť je vykonána libovolně.
39.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 S=
bNU
455) se mj. uvádí: „Ústavní soud však
současně nemohl přehlédnout, že to byl
především dovolací soud, který takto
radikálně změnil závěry
vyplývající ze své vlastní dř&iacut=
e;ve
publikované judikatury. Ústavní soud se proto
rovněž musel zabývat tím, zda takový postup
není též porušením ústavně
zaručených základních práv a zda
nevybočuje z mezí ústavně zakotveného princi=
pu
materiálního právního státu (čl. 1
odst. 1 Ústavy). Materiální právní
stát je vystavěn mimo jiné na důvěře
občanů v právo a právní řád.
Podmínkou takové důvěry je stabilita
právního řádu a dostatečná míra
právní jistoty občanů. Stabilita právn&iacut=
e;ho
řádu a právní jistota je ovlivňována
nejen legislativní činností státu (tvorbou
práva), ale též činností státní=
;ch
orgánů aplikujících právo, neboť tepr=
ve
aplikace a interpretace právních norem vytvář&iac=
ute;
ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není
právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotl=
ivce
a v konečném důsledku též míru
důvěry občanů v právo a v instituce
právního státu jako takové proto ovlivňuje=
i
to, jakým způsobem orgány aplikující
právo, tedy především soudy, jejichž
základním úkolem je poskytovat ochranu práv$=
7;m
(čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu
právních norem. Ostatně na takovém významu
judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva, která považuje za zákon v
materiálním smyslu právě i judikaturu soudů
(srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mül=
ler
a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt
Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a
další a například nálezy sp. zn. IV. Ú=
;S
611/05 a Pl. ÚS 20/05; Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález =
9;.
34 a nález č. 47; vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.=
).
Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad
právních norem v čase ustálený, což
však na druhou stranu neznamená, že jednou
dosažený výklad právní normy je
nezměnitelný. Princip právní jistoty a
též i princip rovnosti před zákonem totiž
vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých
podmínek měnila (změna hodnotového
nazírání na právo, změna kulturních
představ společnosti o právu, změny ve struktuře=
právního
řádu či změny v těch složkách
právního řádu, které leží v
hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým
předem stanoveným postupem. Ústavní soud tak&eacu=
te;
již k těmto otázkám judikoval, že v obecn&eacu=
te;
rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by m=
3;l
být již jednou učiněný výklad, nedojde-=
li k
následnému shledání dostatečných
relevantních důvodů podložených
racionálními a přesvědčivější=
mi
argumenty, ve svém souhrnu více konformnější=
mi s
právním řádem jako významovým celke=
m a
svědčícími tak pro změnu judikatury,
východiskem pro rozhodování
následujících případů stejného
druhu, a to z pohledu principů právní jistoty,
předvídatelnosti práva, ochrany oprávněn&eac=
ute;
důvěry v právo (oprávněného
legitimního očekávání) a principu form&aac=
ute;lní
spravedlnosti (rovnosti) – srov. nález ve věci sp. zn. II=
I.
ÚS 252/04; Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16. Princip
právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec,
veden důvěrou v právo, by měl mít vždy
alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání=
;,
kterého se dopouští, je jednáním
právně dovoleným nebo zakázaným …
Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že
zákon by měl být vykládán pro všechny
případy splňující stejné podmí=
nky
stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, ex=
istuje-li
dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení,
tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu
interpretace právní normy, a byly-li orgánem
měnícím interpretaci splněny proceduráln&iac=
ute;
postupy za tím účelem stanovené. Pouze takto
zdůvodněné okolnosti legitimující změnu=
v
interpretaci a transparentně použité
procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do
právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zásady
platí tím spíše v případě
orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i
sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté pr&=
aacute;vní
závěry mají z povahy sjednocování
obecnější dopad na výklad právních no=
rem.
V případě takových, zpravidla nejvyšš&iac=
ute;ch,
soudních orgánů je stanoven pro změnu judikatury, r=
esp.
odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i
zvláštní procesní postup, který zajiš=
ťuje
účast širšího okruhu soudců. To
právě i s ohledem na to, že změna judikatury
takového soudního orgánu znamená mnohem
citelnější zásah do principu právní
jistoty a rovnosti před zákonem.“
40.
V případu Prince Hans-Adama II. Liechtensteinského ESLP =
dne
12. 7. 2001 (stížnost č. 42527/98) mj. v bodě 43 uved=
l,
že čl. 6 odst. 1 Úmluvy zajišťuje
každému uplatnit nárok u soudu (tribunálu), jde-l=
i o
jeho civilní práva a závazky. V tomto smyslu čl. 6
Úmluvy zajišťuje právo na přístup k sou=
du.
V bodu 44 vysvětlil, že právo na přístup k sou=
du
není absolutní a může být zákonem
státu omezeno. Při aplikaci omezení musí bý=
;t
dbáno toho, aby přístup k soudu nebyl omezen či
redukován takovým způsobem či v takovém rozs=
ahu,
že by byla porušena samotná esence tohoto práva.
Omezení práva nebude souladné s čl. 6 odst. 1
Úmluvy i tehdy, nesleduje-li legitimní cíl a
není-li zachován rozumný vztah proporcionality mezi
použitým prostředkem a cílem, který sleduje
opatření.
41.
Ustanovení čl. 14 Úmluvy nezakazuje jakýkoliv
rozdíl v zacházení při výkonu práv a
svobod uznaných Úmluvou. Chrání však osoby
(včetně právnických osob), které se ocitnou v
analogické situaci, před diskriminačně
rozdílným zacházením.
„Rozdílným zacházením“
(diskriminačním) ve smyslu čl. 14 Úmluvy se rozum&i=
acute;
takový postup, který postrádá objektivní=
a
rozumné ospravedlnění, tj. tehdy, pokud nesleduje
„legitimní cíl“ nebo není-li dán
„rozumný vztah proporcionality mezi použitým
prostředkem a cílem, který má být tí=
;mto
prostředkem realizován“ (přiměřeně bod
637 rozhodnutí ESLP Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko ze dne 20. 9.
2011, stížnost č. 14902/04).
42.
Úmluva (čl. 35 odst. 1) zavazuje stěžovatele k
vyčerpání všech domácích
prostředků, které však musí být opravdu=
k
dispozici a musí být dostatečné tak, aby stě=
žovateli
umožňovaly získat nápravu porušeného
práva. Existence takových prostředků musí
být dostatečně jistá (sufficiently certain), a to j=
ak v
rovině teoretické, tak i v praxi; není-li tomu tak, je
založen nedostatek nezbytné přístupnosti a efektivn=
osti
(requisite accessibility and effectiveness) takového prostředku
(bod 637 rozhodnutí ESLP Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko).
Jinými slovy, dle judikatury ESLP není stěžovatel
povinen využívat ty opravné prostředky, jež js=
ou
nedostatečné či neefektivní (rozhodnutí ve
věci Assanidze v. Gruzie ze dne 8. 4. 2004, stížnost č=
;.
71503/01, odst. 127).
43.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 612/01 ze dne 17. 4. 2002 (N 47/26 SbNU
33) se mj. uvádí: „Jedním ze
základních pojmových znaků ústavní
stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavn=
83;
zaručených základních práv nebo svobod je
její subsidiarita. To znamená, že ústavní
stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel
ještě před jejím podáním vyčerpal
všechny prostředky, které mu zákon k ochraně
práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb=
., o
Ústavním soudu). V opačném případ=
3;
je ústavní stížnost nepřípustná=
;.
Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž
vychází z toho, že Ústavní soud není
součástí soustavy obecných soudů ani soustavy
orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je=
ve
smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana
ústavnosti, a do činnosti jiných orgánů
veřejné moci mu proto přísluší zasahovat
toliko v případě, že v jejich rozhodován&iacut=
e;
shledá protiústavní porušení
některých základních práv nebo svobod
stěžovatele.“
44.
Nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU
355) mj. konstatoval, že „samotná existence
dovolání jako mimořádného opravného
prostředku nepožívá
ústavněprávní ochrany, jinými slovy,
není povinností státu, aby takový prostřed=
ek
ochrany práv do svého právního řádu
komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat
podmínky připuštění tohoto prostředku, po=
kud
jej stát ve svém zákonodárství
vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedliv&yacu=
te;
proces. Existují-li v zákoně omezení práva=
na
přístup k soudu v rámci řízení o
mimořádném opravném prostředku, je třeba
sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální
ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v
rovině normativní, ale též při
posuzování konkrétního případu v
rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak
již uvedeno shora, základní práva
nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu
jednoduchého práva, nýbrž právě i
rámec jeho interpretace a aplikace … dovolací soud si
musí být při výkladu a aplikaci podmínek
připuštění dovolání vědom toho,
že účastník řízení jím
vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez=
ohledu
na to, jaký jiný účel řízení o
mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochr=
anu
subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřet=
ele
ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným úč=
elem
řízení o mimořádném opravném
prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento ú&=
#269;el
nemůže převážit nad ochranou subjektivních
práv účastníka řízení tak, =
82;e
se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a
tento účastník se stává pouze jakým=
si
,dodavatelem materiálu‘ pro sjednocování judikat=
ury,
nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené=
; rovnováhy
mezi omezením práva na přístup k soudu a tí=
;mto
účelem, který současně reprezentuje
veřejný zájem, jímž je v daném
případě zajištění souladné aplikac=
e a
interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.“=
VIII.
Vlastní
přezkum
45.
Ve světle uvedených kritérií přistoupil
Ústavní soud k posouzení ústavnosti
napadeného ustanovení. Nejprve je třeba uvést,
že Ústavní soud si je vědom již jen realitou
podmíněné nutnosti jistého zúžen&iacu=
te;
samotné přípustnosti dovolání, jako
mimořádného opravného prostředku, neboť=
si
je vědom nebezpečí „zahlcenosti“
Nejvyššího soudu. Ta pak vede k neúměrné=
;mu
prodlužování řízení o
dovolání, a tím významně
přispívá ke vzniku protiústavních
průtahů a k odpovědnosti státu za škodu jimi
vyvolanou. Obecně proti zúžení přípustn=
osti
dovolání jen za účelem sjednocování
judikatury skrze řešení toliko právních
otázek tak, jak předvídá i napadené
ustanovení, proto nelze nic namítat. Nadto se taková
konstrukce, obecně vyjádřeno, jeví jako souladn&aac=
ute;
s praxí i dalších evropských států.
46.
V souvislosti s tím však bylo třeba vyřešit
otázku, zda účelem napadeného ustanovení j=
e,
kromě sjednocování judikatury [cestou
odstraňování vážných procesníc=
h i
hmotněprávních pochybení nižších
soudů v soustavě obecných soudů a dále skrze
povinnost poskytovat ochranu základním právům
(čl. 4 Ústavy) – tj. zajištění
individuální spravedlnosti, lze-li rozhodnutí, jež=
; je
konstituovalo, přiznat závažný právní
význam], i jistá regulace nápadu meritorně
posuzovaných věcí, a to právě rozhodnut&iacu=
te;m
samotného Nejvyššího soudu o odmítnutí
přípustnosti dovolání. Zde totiž nelze
přehlédnout, že Nejvyšší soud samostatn=
283;
nerozhoduje o přípustnosti podání jako takov&eacu=
te;
(o tom rozhoduje toliko jako o otázce předběžné=
;,
aniž by vydával rozhodnutí), nýbrž naopak
rozhoduje toliko o tom, že dovolání je
nepřípustné, a to v případě, že
předtím nenalezne „zásadní právn&iac=
ute;
význam“ věci, tj. obsahově vzato, pokud neshled&aacu=
te;
shora naznačená pochybení a nepřizná jim sta=
tus
„závažného právního
významu“ [viz usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 3368/2009 nebo usnesení Nejvyššího s=
oudu
ze dne 25. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 5254/2007-117; opačně
ovšem např. usnesení Nejvyššího soudu ze =
dne
30. 11. 2011 sp. zn. 20 NSCR 66/2011, v němž je uvedeno, že
rozhodnutí odvolacího soudu nemusí mít
zásadní právní význam z hlediska
„rozhodovací činnosti vůbec“, nýbrž
že nelze odmítat přípustnost dovolání,
má-li právní otázka řešená v r=
ozhodnutí
odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci, tedy podstatné je, že
dotčené právní posouzení věci je
významné pro věc samu. V přibližně
stejném období ovšem Nejvyšší soud setr=
val
u doktríny, dle níž „Zásadní
právní význam má rozsudek odvolacího sou=
du
současně pouze tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu)“ – viz
usnesení ze dne 25. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2703/2010 anebo dokonce
pozdější rozhodnutí, usnesení ze dne 15. 12.
2011 sp. zn. 23 Cdo 1398/2010, kde Nejvyšší soud opět
uvedl: „ Předpokladem přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř=
;.
je, že rozhodnutí odvolacího soudu má
zásadní právní význam nejen pro projedn&=
aacute;vanou
věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro
jejich judikaturu), přičemž právní otáz=
ka
zásadního významu musí být dovolatelem
konkrétně vymezena.“]. Z uvedeného plyne, že o
odmítnutí přípustnosti dovolání
rozhodne soud poté, co zjistí, že nejsou, a to z
meritorního hlediska, dány důvody k projednán&iac=
ute;
věci.
47.
Posledně jmenovaný teoreticky možný úče=
l (regulace
nápadu) je ovšem přesto třeba podrobit
zkoumání, neboť se do rozhodování
může, byť explicitně nepřiznán,
promítat. Jeho možná protiústavnost by mohla pram=
enit
z jeho rozporu s principem předvídatelnosti práva
odvozeným z principu právního státu a s princip=
em
obecné rovnosti před zákonem, pokud by k
odmítnutí dovolání pro jeho
nepřípustnost ve shora naznačených intencích
docházelo i v případech, kdy byla
přezkoumávaná předchozí rozhodnutí, r=
esp.
předchozí řízení, zatížena
vážnými pochybeními v oblasti hmotného i
procesního práva, resp. pokud by jejich výsledkem bylo
porušení základních práv
účastníků dovolacího řízen&iacut=
e;,
ač z judikatury Ústavního soudu plyne, že takov&aac=
ute;
pochybení představují otázku zásadní=
;ho
právního významu (viz nález sp. zn. IV. Ú=
;S
128/05 a další). Dále není možné
přehlédnout, že odmítnutí zabývat se
případně i vadně procesně či
hmotněprávní posouzenou věcí znamená
riziko v podobě odepření spravedlnosti. To však, v
případě věcí zatížených sho=
ra
uvedenými vadami, resp. odmítajících poskytnout
ochranu základním právům, není
ústavněprávně tolerovatelné, a to naví=
;c v
situaci, kdy k odmítnutí není třeba
jednomyslného rozhodnutí tříčlenného
senátu [viz oproti tomu § 43 odst. 2 písm. a) zák=
ona
o Ústavním soudu] ani nerozhoduje žádné
větší soudcovské těleso, které by bylo
jakousi pojistkou proti možnému odepření spravedlno=
sti,
resp. odepření ochrany základních práv [viz
rozhodování celého U. S. nejvyššího s=
oudu
o přípustnosti prostředku zvaném a certiorari anebo
rozhodování německého Spolkového soudn&iac=
ute;ho
dvora (BGH), kde o odmítnutí opravného prostředku
(revize) rozhoduje dvoutřetinová většina
šestičlenného senátu]. Konstrukce napadeného
ustanovení tedy neodpovídá institutu certiorari, jak je
konstruován v zemi jeho původu; nehledě na to
odhlíží od normativního příkazu
obsaženého v čl. 4 Ústavy, který nelze
popřít konstrukcí institutu obsaženého v
podústavním právním předpisu (o. s. ř=
.).
Tuto skutečnost si zjevně neuvědomuje ani Kancelá"=
5;
vládního zmocněnce pro zastupování
České republiky před Evropským soudem pro lidsk&aac=
ute;
práva, jak se podává z jeho vyjádřen&iacut=
e;
(viz bod 10).
48.
Ústavní soud při posuzování věci
dále vzal v úvahu, že podle § 241 odst. 1 o. s. =
45;.
platí, že dovolatel – fyzická osoba musí
být v řízení o dovolání od
počátku zastoupen advokátem [nemá-li sám
právnické vzdělání – § 241 odst=
. 2
písm. a) o. s. ř., resp. není-li právnickou osobo=
u,
za niž mohou jednat osoby vyjmenované v § 21, 21a a 21b o.=
s.
ř., mají-li právnické vzdělání=
]. Z
toho plyne, že každý dovolatel zvažuje
využití tohoto (mimořádného) opravného
prostředku, jsa odborně právně poučen mj. i stran
jeho přípustnosti. Přesto z judikatury
Nejvyššího soudu, jakož i z provedené anal&yac=
ute;zy
jeho rozhodování (bod 12) vyplývá, že
značné procento podání (80,58 %) je
odmítáno právě pro nepřípustnost,
neboť Nejvyšší soud nenalezl v podaném
dovolání řádně zformulovanou
„otázku zásadního právního
významu“ vztahující se k napadenému
rozhodnutí. Tento stav přetrvává, ačkoliv
napadené ustanovení je součástí
právního řádu již téměř 11 =
let
(viz bod 23).
49.
Ústavní pořádek přenechává
zásadně zákonodárci rozhodnutí o tom, zda a
jaké opravné procesní prostředky v civilní=
ch
věcech vytvoří, jaké účely jimi chce
sledovat a jak je v podrobnostech upraví.
50.
Základní důvod, pro který je v širokém
smyslu zřizován systém opravných
prostředků, z jedné strany souvisí se snahou
zlepšovat poskytování individuální
spravedlnosti v podobě nalézání co nejpřil&e=
acute;havějších
soudních rozhodnutí a ze strany druhé jde o
institucionální zajištění jednoty
právního řádu skrze sjednocování
judikatury, včetně sjednocování soudcovského
dotváření práva. Jednota právního
řádu je totiž ohrožována v samém j&aacu=
te;dru,
je-li o analogickém subjektivním nároku (právu)
nestejně judikováno. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/0=
1 ze
dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) Ústavní so=
ud
mj. uvedl: „Žádný právní ř&aacu=
te;d
není a nemůže být z pohledu soustavy procesní=
;ch
prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu
soustavy uspořádání přezkumných
instancí budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutn=
ě
musí přinášet i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných
řízení může reálně být
takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli
bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je p=
roto
výsledkem poměřování na straně jedn&eac=
ute;
úsilí o dosažení panství práva, na
straně druhé efektivity rozhodování a
právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je
zavedení mimořádných opravných
prostředků, čili prodlužování
řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci,
adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
51.
Každý systém opravných prostředků je si=
ce
zasazen do smyslu vyplývajícího z veškeré
judikatury, z něhož se podávají závazn&aacut=
e;
procesní zjištění toho, co (vztaženo k
předmětu řízení) je po právu. Nadto
neexistuje žádný referenční model
opravného prostředku, který by byl závazný=
pro
normativní vyjádření procesních
prostředků. Rozhodne-li se proto zákonodárce a
zřídí-li určitý procesní prostře=
dek,
má široké pole pro uvážení, jak p"=
5;i
rozhodování o přístupnosti k instanční=
;mu
soudu, tak i ve vztahu ke zformování řízení=
; o
takovém opravném prostředku, do nichž
promítá své představy o jejich účelu.=
Může
dát procesní iniciativu do rukou stran, čímž
dává najevo, že více důvěřuje
soukromé iniciativě i při uskutečňován&ia=
cute;
obecných účelů (zde sjednocování
judikatury), jichž má být procesním prostřed=
kem
dosaženo; mohl by ovšem také pověřit niž=
53;í
soudy k tomu, aby předkládaly věc s předběž=
nou
otázkou nejvyšší instanci, a to nezávisle na
iniciativě procesních stran. Myslitelné je také
řešení, kdy bude vázat přístup k
opravným prostředkům na obecná kritéria,
jakými jsou např. hodnota sporu nebo diformita
předchozích rozhodnutí ve věci, anebo může
postupovat podle kritéria, jímž je význam
jednotlivých právních věcí ve světle
obecného zájmu. Tak vytvoří více či
méně kontrolovatelný přístup k opravné=
;mu
prostředku v podobě řízení o jeho
přípustnosti, přijatelnosti nebo jeho odmítnut&iacu=
te;,
které provádí buď soudce, jehož
rozhodnutí má být prostředkem
přezkoumáno, anebo soudci povolaní k
rozhodování o něm.
52.
Při výběru kterékoliv z naznačených mod=
alit
je však zákonodárce povinen respektovat určit&eacut=
e;
požadavky plynoucí z ústavního pořádk=
u,
které se uplatní vždy, když má být
upravován výkon státem organizovaného
soudnictví. Jde o záruky soudní a soudcovské
nezávislosti a o respekt k základním aspektům
spravedlivého procesu v rozsahu, který odpovídá
povaze opravného prostředku. Respekt vyžadujíc&iacu=
te;
rámec dále dotvářejí požadavky,
které se odvíjejí z principu právního
státu, ze základních práv a z principu rovnosti=
.
53.
Ústředním aspektem právní státnosti=
je
zabránit svémocnému a násilnému
prosazování právních nároků
jednotlivých osob navzájem. Tyto osoby jsou
odkázány na soudní řešení svých
právních věcí a od soudů
očekávají, že jim poskytnou pravomocná a
vykonatelná rozhodnutí respektující či
ochraňující základní práva
účastníků řízení. Skrze samotnou
existenci soudnictví se manifestuje jak zákaz
svémocného násilí uplatňovaného
při řešení právních věcí, t=
ak i
státní mocenský monopol. Tyto aspekty
osvětlují zásadní význam pravidel
upravujících přístup k soudům, jakož i
pravidel upravujících procesní postupy a podobu
opravných prostředků pro ochranu právního
řádu. Odtud lze rovněž dovodit imperativ, dle
kterého pravidla o přístupu k vyšším so=
udním
instancím musí být formulována co
nejurčitěji tak, aby byla co nejjasněji seznatelná pro
jednotlivé osoby. To proto, že právě tato pravidla
stanovují, v jakých hranicích a jakým způs=
obem
se má dotčená osoba domáhat svého
práva. Požadavek na určitost těchto pravidel je
zvyšován tím, že účastníkům
řízení vznikají na cestě za prosazením
jejich právních nároků velké lidské=
i
finanční zátěže, k nimž je třeba v
neposlední řadě počítat soudní poplatky=
a
náklady za právní zastoupení vlastní, al=
e i
úhradu nákladů protistrany v případě
neefektivně čerpaného opravného prostředku.
Pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, stojíc&iac=
ute;
na konci takového procesu, které představuje
exekuční titul, může zasáhnout hluboce do
právní sféry toho účastníka, jen=
82;
má něco plnit či něco strpět. Z
řečeného je patrné, že procesní
právo disponuje v těchto souvislostech, a to velkou měrou,
funkcí, jež zaručuje svobodu jak pro jednotlivce, tak i pro
společnost.
54.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že konstrukce dovolání t=
ak,
jak je vyjádřena v napadeném ustanovení, kter&eac=
ute;
vyžaduje, aby před jeho odmítnutím byl proveden
věcný přezkum již v tomto stadiu, nedovoluje, a to z
ústavních důvodů, aby byl skrze
odmítání dovolání regulován
nápad věcí, o nichž má být meritorn=
283;
rozhodováno, samotným Nejvyšším soudem. Poku=
d by
se tak dělo i u věcí, které by jinak měly
mít naději na úspěch, zesilovalo by se
nebezpečí nerovného posuzování
analogických věcí do té míry, že by
již nebylo možné uvažovat o právním
posouzení vztaženém ke konkrétnímu obsahu,
který věc vykazuje, ale naopak – šlo by již o
téměř zcela nezávislý,
víceméně náhodě přenechaný, a tak
libovůli vykazující postup, který nerespektuje
předvídatelná, tj. předem daná kritér=
ia,
a je tak rozporný s příkazem stejné aplikace
práva ve stejných (analogických) případech,
který je ovšem diktován ústavním
pořádkem [výslovně čl. 26
Mezinárodního paktu o občanských a politick&yacut=
e;ch
právech a čl. 1 Listiny v jeho interpretaci Ústavn&iacut=
e;m
soudem, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N
11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.) nebo bod 23 nálezu sp. zn. I. ÚS
2278/10 ze dne 30. 11. 2010]. Obdobně postupuje i Spolkový
ústavní soud – BverfG, který nejprve
ztotožňoval rovnost toliko s libovůlí (2 BvR 1/51), d=
nes
však již nepovažuje za dostatečné
ospravedlňovat nerovné zacházení se skupinami osob
tím, že zákonodárce zohlednil z povahy věci
vhodný odlišující prvek, ale musí existovat
opravdu objektivně opodstatněný diferencující
faktor dostatečné váhy (rozhodnutí 1 BvR 1164/07).
Odlišnost situací musí být tudíž
taková, aby ospravedlnila odlišnost zacházení
(rozhodnutí 1 BvL 51/86; 1 BvL 50/87; 1 BvR 873/90; 1 BvR 761/91). J=
de
de facto o pojetí rovnosti jako proporcionality: posuzuj podobn&eacu=
te;
případy obdobně, odlišné různě, a to
podle míry jejich podobnosti či odlišnosti. Hlavní =
otázkou
zde je to, zda účel odlišování
ospravedlňuje svoje důsledky. Platí přitom, že p=
okud
jsou ve hře také další základní
práva, jsou možnosti zákonodárce úžeji
ohraničeny (rozhodnutí 1 BvL 29, 30, 33, 34, 36/83).
Platí-li uvedená omezující kritéria pro =
zákonodárce,
tím spíš je musí respektovat soud při
interpretaci zákonných ustanovení, a tak respektovat
princip rovnosti, který stojí v základu
ústavního pořádku.
55.
V první řadě tedy půjde o posouzení otá=
zky,
zda je napadené zákonné ustanovení co do vymeze=
ní
účelu dostatečně předvídatelné pro
jeho adresáty, a to zejména v aspektu interpretace té
části napadené normy, která
předvídá, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 3 o=
. s.
ř., které obsahuje toliko demonstrativní, mechanick&yacu=
te;
výčet příkladů, v nichž by měla
následovat pozitivní odpověď na tuto otázku,
potřebnost takového přezkumu nesnižuje.
56.
Je zřejmé, že významným účelem
napadeného ustanovení je zajišťování
sjednocování judikatury. Jak je však rozvedeno shora, i
tento účel lze realizovat jen v rámci daném
ústavním pořádkem. Z toho mj. vyplýv&aacut=
e;,
že je-li právní norma konstruována za pomoci obsa=
hově
ne zcela určitého pojmu, který vyžaduje
počáteční úvahu soudu, je třeba zkoumat,
zda je taková norma v návaznosti na judikaturu soudu,
která normu vykládá, dostatečně
předvídatelná pro své adresáty.
Předvídatelnost právní úpravy (záko=
na v
materiálním smyslu – viz shora) přitom
zajišťuje nerozporná judikatura soudu, který
právní normu interpretuje a aplikuje, tj. judikatura
Nejvyššího soudu, přirozeně korigovaná
názory vyslovenými Ústavním soudem. Proto je
třeba zkoumat, zda lze tuto judikaturu hodnotit jako nerozpornou, resp.
ustálenou do té míry, že ji lze zárove =
8;
hodnotit jako předvídatelnou.
57.
Ústavní soud nejprve zkoumal empirická data, kter&aacu=
te;
si pro posouzení věci opatřil (viz bod 12). Z nich se
podává, že odborně poučení
dovolatelé byli neúspěšní již jen p"=
5;i
formulování „otázky zásadního
právního významu“ v celých 80,58 % z
formálně bezvadně podaných dovolání
opírajících přípustnost o napadené
ustanovení. Úspěšnost při posuzován&iac=
ute;
dovolání shledaných jako přípustná
není v daných souvislostech relevantní. Samotný
uvedený údaj vede k dílčímu záv=
3;ru
o pochybnostech stran předvídatelnosti napadeného
ustanovení.
58.
Ke zjištění o variujícím, resp.
vzájemně nekonzistentním posouzení toho, co lze
označit za „otázku zásadního
právního významu“, dospěl Ústavn&iac=
ute;
soud i při namátkové obsahové kontrole
věcí. Např. v rozhodnutí 28 Cdo 2996/2009 dospě=
;l
Nejvyšší soud k závěru: „K otázce
přípustnosti dovolání lze dále upozornit na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001 sp. zn=
. 22
Cdo 1731/99, v němž se dovozuje, že pokud je
řešení konkrétní právní
otázky spojeno s posuzováním jedinečného
skutkového základu, nečiní to rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu.“ Tak rozhodl
Nejvyšší soud navzdory pokynům plynoucím z
nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV.
ÚS 128/05, které dále stvrdil nález ze dne 2. 1=
2.
2008 sp. zn. II. ÚS 323/07.
59.
Podobný, ba snad ještě výraznější
problém lze shledat v rozhodnutí (rozsudku) sp. zn. 25 Cdo
1950/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že „dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. pro otázku zásadního právního
významu, a to aplikace § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998
Sb. (ve znění před novelou provedenou zákonem č=
;.
160/2006 Sb.), která byla v minulosti dovolacím soudem rozhod=
nuta
rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).“ Nato
dovolání zamítl a poněkud překvapivě uv=
edl,
že nemá důvodu se odchylovat od právního
názoru vysloveného velkým senátem rozsudkem ze =
dne
26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Bylo-li rozhodnuto velkým
senátem v analogické věci a nebyl-li prostor pro
skutkové odlišení se od této věci, pak
zajisté ani nebyl dán důvod pro nalezení prostoru=
k
řešení „otázky zásadního
právního významu,“ jak zde zcela
překvapivě uvedl senát Nejvyššího soudu. =
Bez
povšimnutí nemůže také zůstat fakt, ž=
;e
jak rozhodnutí velkého senátu, tak nyní
citované rozhodnutí se opírala o takový
výklad hmotného práva, který byl
Ústavním soudem opakovaně shledán ústavn=
283;
nekonformním (nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12.
2011 a judikatura uvedená v jeho bodu 23).
60.
V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 5211/2007 Nejvyšší soud
uvedl, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to pomocí
výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění, nikoliv o právní posouzení
věci. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 101/2007 vyložil Nejvy=
353;ší
soud „podmínky užšího
výběrového řízení“ jako
projevené vůle vtělené do právního
úkonu jedné ze stran sporu, jejichž předmětem =
byla
formulace práva na uzavření kupní smlouvy, na
což reagovala druhá strana sporu svým právn&iacut=
e;m
úkonem, a jejich jednání bylo posouzeno jako
innominátní kontrakt ve smyslu § 269 odst. 2
obchodního zákoníku Účastníci sporu=
se
rozcházeli ve výkladu jimi projevené vůle.
61.
V rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 689/2009, sp. zn. 26 Cdo 3876/2010 a s=
p.
zn. 22 Cdo 1936/2009 Nejvyšší soud uvedl, že
otázku, zda určitý výkon práva je podle
zjištěných skutkových okolností význa=
mných
pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku
zásadního právního významu s obecn&yacut=
e;m
dosahem pro soudní praxi. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1185/20=
09
naopak uvedl, že je oprávněn učinit úvahu o
rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mrav=
y ve
smyslu § 39 občanského zákoníku
předmětem svého přezkumu, ovšem jen v
případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudu v nalézacím
řízení. Ústavní soud v nálezu sp. z=
n.
I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 k této otázce uvedl,
že pokud Nejvyšší soud paušálně
vyloučí možnost posuzování
zásadního právního významu u otáz=
ky,
zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mr=
avy,
dopouští se úvahy zjevně nelogické, a
tudíž libovolné, zakládající
porušení stěžovatelova práva na spravedliv&yac=
ute;
proces.
62.
Posledně uvedený případ by mohl svádět k
domněnce, že daná otázka je v důsledku
vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu (č=
;l.
89 odst. 2 Ústavy) vyřešena a Nejvyšší so=
ud
bude v budoucnu postupovat podle závazného pokynu, kter&yacut=
e;
poskytl Ústavní soud. Příklady uvedené
níže však dokládají, že na takto
zformulovanou úvahu mající ústavní
základ spoléhat nelze.
63.
V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2530/2003 Nejvyšší soud
uvedl, že stěžovatel v dovolání neuplatnil
důvod nesprávného právního posouzení=
; věci,
resp. jeho argumentace nebyla podřaditelná pod § 241a odst=
. 2
písm. b) o. s. ř. Proto podle Nejvyššího soudu
chybělo kritérium pro zhodnocení rozhodnutí
odvolacího soudu jako po právní stránce
zásadně významného [§ 237 odst. 1 pís=
m.
c) a odst. 3 o. s. ř.]. Má-li být dovolání
přípustné podle napadeného ustanovení, lze=
je
podle Nejvyššího soudu odůvodnit jen § 241a odst=
. 2
písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným
právním posouzením věci. Námitka, že
řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] není
subsumovatelná pod § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. =
Toto
rozhodnutí bylo zrušeno nálezem sp. zn. IV. ÚS 12=
8/05
ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), v němž Ústavn&iacu=
te;
soud uvedl, že „je přesvědčen, že tato
ustanovení musejí být vykládána s ohlede=
m na
shora uvedený ústavněprávní rámec
omezení přístupu jednotlivce k soudu, tedy tak, aby byla
naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů
poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, t=
ak i
účel daného typu dovolacího
řízení, který směřuje ke sjednocen&iacu=
te;
judikatury obecných soudů. Jak již uvedeno shora, nelze zc=
ela
odhlížet od ústavně zakotvené povinnosti,
která váže i dovolací soud, poskytovat jednotlivci
ochranu základním právům, a to tím
spíše v případě, kdy by
připuštěním dovolání byl naplněn
také další účel dovolacího
řízení, tedy sjednocení judikatury obecnýc=
h soudů.“
64.
Z obdobného důvodu zrušil dále např. ná=
lez
sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973)
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 260/2004.
Stejným způsobem vytkly nálezy sp. zn. IV. ÚS 128=
/05
(viz výše), II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU
25), I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), II. &Uacu=
te;S
2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205), II. ÚS 3005/07 ze dne=
4.
3. 2009 (N 45/52 SbNU 449) nebo I. ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009 (N
60/52 SbNU 591) či I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 S=
bNU
303) Nejvyššímu soudu, že jimi rušená
rozhodnutí Nejvyššího soudu
nepřípustně zužují právo dovolatelů=
; na
přístup k Nejvyššímu soudu. Všechna
citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nalezla v
postupu Nejvyššího soudu porušení
základního práva jednotlivých
stěžovatelů na spravedlivý proces. V nálezu sp.
zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553) mj. uvedl:
„16. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi §=
237
odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
již v minulosti mnohokrát zabýval, a to např. v n&a=
acute;lezech
sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) a sp. z=
n.
I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301). V těchto
nálezech – z nichž dále čerpá i v
odůvodnění tohoto rozhodnutí – dospěl k
závěru, že výklad Nejvyššího soudu,
podle kterého důvod dovolání podle § 241a od=
st.
2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost
připuštění dovolání podle § 237 od=
st.
1 c) o. s. ř., vede k nepřípustnému
zúžení práva na přístup k
dovolacímu soudu. Z takového výkladu totiž vypl&y=
acute;vá,
že přezkum vad řízení dovolací soud pro=
vede
pouze na základě dovolání
přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm=
. a)
a b) o. s. ř. 17. V těchto nálezech, jakož i
jiných svých rozhodnutích, Ústavní soud
připustil, že právo na dovolání, resp.
mimořádný opravný prostředek, není
ústavně zaručeno, a pokud existuje, jde nad rámec
ústavně zaručených procesních
oprávnění [srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS
298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zároveň však
opakovaně konstatoval, že rozhodování soudu, ať
už jde o rozhodování v řízení o
řádném nebo mimořádném opravném
prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní
rámec ochrany základních práv jednotlivce. V
nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU
581) rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků=
;,
že Evropský soud pro lidská práva opakovaně
potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod sice nenutí smluvn&iac=
ute;
státy k vytváření odvolacích nebo
kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce
existují, garance čl. 6 Úmluvy musejí být =
respektovány
zejména tam, kde zajišťují
účastníkům řízení
účinné právo na přístup k soudům=
za
účelem projednání jejich práv (za vše=
chna
srov. rozhodnutí ve věci Brualla Gómez de la Torre proti
Španělsku, 26737/95, § 33 in fine, dostupné v
elektronické podobě na http://www.echr.coe.int/). 18.
Samotná existence dovolání jako
mimořádného opravného prostředku tedy nepo=
382;ívá
ústavněprávní ochrany; jinými slovy,
není povinností státu, aby takový prostřed=
ek
ochrany práv do svého právního řádu=
komponoval.
To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat
podmínky připuštění tohoto prostředku, po=
kud
jej stát ve svém zákonodárství
vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedliv&yacu=
te;
proces. Existují-li v zákoně omezení práva=
na
přístup k soudu v rámci řízení o
mimořádném opravném prostředku, je třeba
sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální
ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v
rovině normativní, ale též při
posuzování konkrétního případu v
rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak
Ústavní soud také ustáleně judikuje,
základní práva nevytvářejí pouze
rámec normativního obsahu jednoduchého práva,
nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Proto i
podmínky připuštění dovolání pod=
le
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba
vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanoven&aac=
ute;
povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho
základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i
účel daného typu dovolacího
řízení. 19. Nejvyšší soud –
vázán nálezem Ústavního soudu ve vě=
ci
sp. zn. IV. ÚS 128/05 – ve svém usnesení ze dne =
25.
11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/05 (dostupné na www.nsoud.cz) vylož=
;il
pojem ,právní posouzení‘ podle § 241a odst.=
2
písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen norem
práva hmotného, ale též práva
procesního. Podobně judikoval Nejvyšší soud
již dříve – např. v usnesení sp. zn. 20 =
Cdo
1591/2004 ze dne 26. 5. 2005 (dostupné na www.nsoud.cz). 20. Od
závěrů shora uvedených (a plynoucích z
citovaných rozhodnutí jak soudu Ústavního, tak i
Nejvyššího) neměl Ústavní soud dův=
od
se odchýlit ani v projednávané věci, a proto po
zjištění, že Nejvyšší soud posuzoval
přípustnost dovolání na základě
výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z
důvodu nepřípustného zúžení
přístupu jednotlivce k soudu, dospěl k závěru,
že je dán důvod k jeho zásahu. Ústavní
soud, jehož funkcí je ochrana ústavně
zaručených základních práv jednotlivce,
opakuje, že plně respektuje pravomoc Nejvyššího
soudu zvolit odpovídající výklad
příslušných ustanovení o. s. ř., ov#=
3;em
pouze tak, aby tento výklad respektoval ochranu základn&iacut=
e;ch
práv jednotlivce. V projednávané věci
Nejvyšší soud nedostál své ústavn&iac=
ute;
povinnosti poskytovat ochranu základním právům
stěžovatelky a porušil její základní
právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny … 22. Stručně řečeno, v dané v=
3;ci
Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji
předcházející judikaturu ani nálezovou
judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předlo&=
2;il
dostatečně odůvodněnou (konkurující)
argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této
judikatury odchyluje; poukaz na starší a překonané
rozhodnutí Nejvyššího soudu pochopitelně
důvod k judikatornímu odklonu nezakládá. Tí=
;m
došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu
např. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N
16/36 SbNU 173)]. Kromě toho odmítnutím
dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou
nepřípustnost odepřel Nejvyšší soud
stěžovatelce spravedlnost, čímž porušil
čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedeným Ústavní soud
samozřejmě nikterak nepředjímá, jak
Nejvyšší soud o dovolání stěžovate=
lky
rozhodne. V dalším řízení však bude nuc=
en k
uplatněným důvodům při hodnocení
přípustnosti z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přihlédnout. 23. Na uvedeném nic neměn&iacu=
te;
ani skutečnost, že podle § 237 odst. 3 o. s. ř., ve
znění zákona č. 7/2009, (tj. ve znění
účinném od 1. 7. 2009) se při hodnocení p=
45;ípustnosti
dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c.) o. s.
ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody p=
odle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nepřihlíží. Podle přechodných
ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb. se totiž
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou po=
dle
dosavadních právních předpisů.“ Pro
nerespektování nálezové judikatury
Ústavního soudu řešící
nastíněnou otázku (v intencích čl. 89 odst. 2
Ústavy) bylo Nejvyššímu soudu uloženo, aby
stěžovateli uhradil náklady řízení
před Ústavním soudem.
65.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 281/10 ze dne 31. 5. 2010 (ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) bylo
třeba přes shora uvedené znovu mj. uvést: „Dle
Nejvyššího soudu se jedná toliko o
nesprávné právní posouzení věci dle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv o dovolac&iacu=
te;
důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
vytýkající vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné posouzení
věci. Na podporu tohoto restriktivního závěru se
Nejvyšší soud odvolává mj. na usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/06, III. ÚS
10/06, IV. ÚS 155/06 a III. ÚS 1482/08. K tomu nutno dodat,
že zcela naposled uvedené usnesení se týká
zmatečnosti, tedy problematiky odlišné, a tři
předtím citovaná rozhodnutí představuj&iacut=
e;
ojedinělé excesy z března, dubna a července roku 2006,
jež předchozí ani následná judikatura
Ústavního soudu nepotvrzuje. Krom toho tato rozhodnutí
mají pouze formu usnesení o odmítnutí ús=
tavní
stížnosti, a nikoliv nálezů. Naopak z
nálezů Ústavního soudu ustáleně
vyplývá právní závěr
opačný. Z poslední doby lze citovat např. ná=
lez
sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), v
jehož bodu 19 odůvodnění označil
Ústavní soud za ,nesprávný a
protiústavní závěr, že dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a priori vylučuje uplatnění dovolacího
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. Nejvyšší soud tak nerespektoval ustálenou
judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS
182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, I=
I.
ÚS 2837/07, II. ÚS 3005/07), dle níž pouze
interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němu=
382;
je založena přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak=
z
důvodů nesprávného právního
posouzení věci, tak i z důvodů vad
řízení, znamená současné
naplnění jak ústavně stanovené povinnosti
soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních
práv, tak i účelu daného typu dovolacího
řízení, který směřuje mj. ke
sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, pod=
le
kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost
připuštění dovolání podle § 237 od=
st.
1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému
zúžení práva na přístup k
dovolacímu soudu. Je nepochybné, že i procesní po=
stup
soudu může představovat otázku, na kterou mohou exist=
ovat
v soudní praxi rozdílné názory,
vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím
Nejvyššího soudu.‘ Okolnost, že
zákonodárce svévolně a navzdory judikatuře
Ústavního soudu v zákoně č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další
související zákony, v § 237 odst. 3 o. s. ř.
vyloučil možnost přihlížet mj. též k
dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., na tomto závěru nic nemění. Jednak v
souzené věci byl rozhodující právní
stav před touto novelou a jednak Ústavní soud teprve v
souvislosti s aplikací tohoto ustanovení posoudí, zda
takovouto restrikci dovolacích důvodů lze považovat za
ústavně konformní.“
66.
Ke sporné „otázce zásadního
právního významu“ po shora zmíněn&ea=
cute;
novele o. s. ř. se rovněž vyjádřilo usnesen&iacu=
te;
sp. zn. II. ÚS 2771/09 ze dne 11. 3. 2010 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz), které vyslovilo následujíc&iac=
ute;
názor: „Na podstatě citovaného právní=
;ho
názoru nic nemění skutečnost, že zákonem
č. 7/2009 Sb. došlo k novelizaci § 237 odst. 3 o. s. ř.=
, v
němž se slova ,odvolacími soudy nebo dovolacím soud=
em
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným
právem‘ nahradila slovy ,soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jina=
k; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží‘. Neboť i nadále
platí shora citovaný názor Ústavního sou=
du,
že konkrétní procesní vada může m&iacut=
e;t
judikatorní přesah, a jako taková je – z povahy
věci – způsobilým dovolacím důvodem pro
posuzování otázky zásadního
právního významu. Čili založí-li soud=
své
rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovola=
tel
proti takovému výkladu bude brojit, nelze vyloučit tuto
otázku z posuzování existence otázky
zásadního právního významu. Rozdíl
oproti předchozí nálezové judikatuře (v
konkurenci se kterou proto ,pouhá‘ usnesení neobstoj&ia=
cute;)
bude jen ve formě, čili podřazení pod
konkrétní dovolací důvod. Do budoucna
tudíž bude možné zařadit takovou námitku
pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tomu
svědčí nejen ústavně konformní
interpretace, nýbrž i výklad na úrovni metodologie
interpretace podústavního práva. A to již s ohled=
em
na důvodovou zprávu k relevantní části
zákona č. 7/2009 Sb., dle které: ,Vyloučení
dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2
písm. a) je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu,
kdy lze předpokládat, že konkrétní procesn&i=
acute;
vada nebude mít judikatorní přesah, založí-li
soud své rozhodnutí na výkladu procesního
práva a dovolatel proti takovému výkladu brojí,=
jde
o argumentaci uplatnitelnou podle § 241a odst. 2 písm.
b.‘“
67.
Vyhodnocení shora uvedených empirických dat nutně
vede k závěru o tom, že reálně existuje
problém, který spočívá v nejednotné
judikatuře Nejvyššího soudu vztahující =
se k
výkladu a aplikaci napadeného ustanovení, a to při
soustavném opomíjení korigujících
názorů Ústavního soudu, a to v nejrůzně=
jších
právních otázkách. Dle názoru
Ústavního soudu je tento neblahý stav dán
tím, že ze strany Nejvyššího soudu není
identifikován obecný účel dovolání a
není ani respektován jeho účel v podán&iac=
ute;
shora uvedené judikatury Ústavního soudu (bod 43).
Tím dochází k ústavně
nepřípustné nerovnosti dovolatelů před
právem, resp. před zákonem, jenž by měl b&yacu=
te;t
traktován skrze ustálenou interpretaci
Nejvyššího soudu (viz judikaturu naši i
zahraniční uvedenou v bodu 54 a dále bod 52). Za tohoto
stavu (založeného procesně nesjednocovaným postupem
Nejvyššího soudu a nerespektováním judikatury
Ústavního soudu) nezbývá než
uzavřít, že napadené ustanovení je do t&eacu=
te;
míry neurčitou či vágní právní
normou, že již nepředstavuje v reálném
prostředí, tj. v možnostech obecné justice,
předvídatelné právo (viz body 34 až 38),
čímž se ocitá v rozporu s požadavky
plynoucími z principu právního státu (čl. 1
odst. 1 Ústavy), z něhož lze požadavek na
předvídatelnost práva dovodit. V jednotlivých
případech, v nichž stěžovatelé podaj&iacu=
te;
ústavní stížnost, pak nalézá judika=
tura
Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyšš&iacut=
e;ho
soudu zpravidla porušení práva na spravedlivý pro=
ces
(čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. výkon ústavně
zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny, viz bod 3=
8).
Z empirických dat dále plyne, že nazrál čas k
tomu, aby byl učiněn systematický závěr,
který by řešil nastíněný problém
obecně, nikoliv jen v poloze jednotlivých ústavní=
ch
stížností. Nelze totiž přehlížet i
skutečnost, že Česká republika je relativně
často volána k mezinárodněprávní
odpovědnosti před ESLP, a to primárně v důsledku
nevyjasněné interpretace napadeného ustanovení.
Ústavní soud vyslovuje podiv, že na tuto nejednotnost,
která plyne z koncepční vady napadeného
ustanovení, neupozornil ministra spravedlnosti vládní
zmocněnec pro zastupování před ESLP s př&iacut=
e;slušným
návrhem nápravy, stejně jako nad nečinností
ministra spravedlnosti i Nejvyššího soudu ve vztahu k
analýze efektivity působení napadeného
ustanovení, byť obě instituce jsou s problémem
dobře seznámeny, resp. seznámeny by být měly.
Nyní bude na Parlamentu České republiky, aby přijal
ústavně konformní právní úpravu
institutu dovolání tak, aby byla zajištěna funkce
Nejvyššího soudu spočívající ve
sjednocování judikatury obecných soudů, kterou
rozhodně nemůže plnit Ústavní soud, jehož
funkce (ochrana ústavnosti) je normována v čl. 83
Ústavy a nelze ji obyčejným zákonem či fakti=
cky
měnit.
68.
S argumentací předsedkyně Nejvyššího soudu
(bod 18) se Ústavní soud ve výše uvedeném
vypořádal. Pokud jde o její námitku ve vztahu k
§ 237 odst. 3 o. s. ř., Ústavní soud
dodává, že pouhým zrušením slova
„zejména“ by zasáhl do oprávněn&iacut=
e;
zákonodárce vymezit přípustnost
dovolání, resp. tímto způsobem by ji sám
zúžil, ačkoliv jsou jistě myslitelné i
další důvody vedoucí k judikování ze
strany Nejvyššího soudu, což ostatně i sám
zákonodárce předjímá samotným
demonstrativním výčtem.
69.
Ústavní soud chce respektovat svobodnou vůli
zákonodárce, kterou vtělí do nové
úpravy dovolání, nicméně
připomíná, že tato úprava musí b&yacu=
te;t
do té míry předvídatelná, že
přípustnost dovolání musí být
zřejmá každému potenciálnímu dovolate=
li
ještě předtím, než opravný prostřede=
k v
podobě dovolání využije. Po zrušení
napadeného ustanovení se stává celá
řada ustanovení o. s. ř., obsahově na ně
navazujících, obsoletní, mimo jiné i § 237
odst. 3 o. s. ř. a další. Nová úprava
dovolání by měla mít jasnou teoretickou koncepci
především v tom smyslu, jaké účely =
9;i
funkce chce takový opravný prostředek sledovat (a to
při respektu k dosavadní judikatuře Ústavního
soudu a přirozeně též s ohledem na funkce, kter&eacut=
e;
má plnit Nejvyšší soud, viz shora), k čemu&=
2;
Ústavní soud poskytl zákonodárci dostatečn=
ě
dlouhou lhůtu skrze odložení vykonatelnosti
derogačního výroku.
70.
Ze všech naznačených důvodů plénum
Ústavního soudu podle § 70 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu rozhodlo o zrušení napadené=
ho
ustanovení pro jeho rozpor s ustanoveními ústavn&iacut=
e;ho
pořádku uvedenými v předchozích bodech.
71.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že=
se
tímto rozhodnutím nevyjadřuje obecně k otázce
možnosti skutečného „výběru“
věcí, tj. k institutu a certiorari, resp. k institutu
přijatelnosti podání, neboť k tomu v
naznačených souvislostech nevidí důvod. Pouze
připomíná, že tento institut je stěž&iacu=
te;
uplatnitelný pro poměry Nejvyššího soudu,
jehož rozhodnutí musí zůstat plně
přezkoumatelná z hledisek ústavnosti v rámci
řízení o ústavních stížnostech.
Důvody pro takový požadavek byly uvedeny již např=
;. v
nálezu sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU
579), ve kterém mj. sdělil: „Ústavní soud s=
e ve
svém nálezu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 32, nález č. 15, vyhlášen pod č.
153/2004 Sb.) zabýval v souvislosti s návrhem na
zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř.
otázkou, jaké požadavky musí splňovat rozhod=
nutí
dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z
důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř=
. V
tomto nálezu poukázal na svůj nález ze dne 20. 6.
1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č=
;.
34), dle kterého se nezávislost rozhodování
obecných soudů uskutečňuje v ústavním a
zákonném procesněprávním a
hmotněprávním rámci;
procesněprávní rámec představují
především principy řádného a
spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a
násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy, a jedn&iacut=
e;m
z těchto principů, představujícím
součást práva na řádný proces, jako=
382;
i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny,
čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit. Dále poukázal na svůj ná=
lez
ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek =
6,
nález č. 89), dle něhož, má-li být
splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, toti=
382;
požadavek ,výchovy k zachování zákona R=
30;
k úctě k právům spoluobčanů‘ (§=
; 1
o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecn&yacut=
e;ch
soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla
vydávána za plného respektu k procesním
normám, ale aby také odůvodnění vydaný=
;ch
rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému úče=
lu,
odpovídalo kritériím daným ustanovením
§ 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen
věcně správná (zákonu zcela
odpovídající) rozhodnutí a
náležitě, tj. zákonem vyžadovaným
způsobem, odůvodněná rozhodnutí,
naplňují – jako neoddělitelná souč&aacut=
e;st
,stanoveného postupu‘ – ústavní
kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobn=
3;
jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně
vyložené a zdůvodněné právní
argumentace nastávají obdobné následky
vedoucí k neúplnosti a zejména k
nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v
rozporu nejen s požadovaným účelem soudního
řízení, ale též i se zásadami
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim
Ústavní soud rozumí. Rovněž tak pouká=
zal
na nález ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (Sbí=
rka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek =
11,
nález č. 80), v němž se uvádí, že
součástí ústavního rámce
nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v
právech plynoucí z čl. 1 Listiny; rovnost v práve=
ch
ve vztahu k obecným soudům zakládá tudí=
82;,
kromě jiného, právo na stejné
rozhodování ve stejných věcech a zárove=
28;
vylučuje libovůli při aplikaci práva … v
některých případech se dostatečným
může jevit i pouhý odkaz na předchozí
rozhodnutí dovolacího soudu (příp.
Ústavního soudu), přičemž tak zpravidla bude v
případech, kdy zjevně jde o věc skutkově a
právně totožnou či značně podobnou … =
Pokud
byl za této situace Nejvyšší soud názoru,
že – i přes jisté odlišnosti obou
případů – je možno stejně posuzovat i tuto
věc, pak měl svůj postoj dostatečně vysvětlit=
v
odůvodnění svého rozhodnutí,
zvláště pak za situace, kdy jeho právní
posouzení bylo (eventuálně) odlišné od
posouzení ze strany odvolacího soudu (a kdy navíc ani
názory soudů nižších stupňů nebyly
jednotné, jak bylo uvedeno výše). Pokud se tak nestalo,
nelze ani relevanci daného odkazu nijak posoudit.“
Předseda
Ústavního soudu:
JUDr.
Rychetský v. r.
Odlišná
stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdější=
;ch
předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Ivana
Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jiř&iac=
ute;
Nykodým a Miloslav Výborný.
1. Odlišné stanovisko soudkyně
Ivany Janů
Podle § 14 zákona č. 182/1993 S=
b.,
o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, podávám
odlišné stanovisko směřující proti v&ya=
cute;roku,
jakož i proti odůvodnění nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11.
1. Vyslovuji pochybnost ve věci aktivn&iacu=
te;
legitimace II. senátu k podání návrhu podle &se=
ct;
64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ustanovení § 78 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu totiž předpokládá, že senát
musí nabýt přesvědčení o
protiústavnosti ustanovení, jehož
„uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti.“ V
daném případě po kasačním rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Cdo
101/2007-197, v němž bylo ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. aplikováno, bylo dále
rozhodováno ještě rozsudkem Vrchního soudu v Praze =
ze
dne 25. 10. 2010 č. j. 3 Cmo 205/2010-240 a následně
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č=
;.
j. 29 Cdo 1113/2011-279, v němž již nebylo postupováno
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nýbrž b=
ylo
aplikováno ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. Za této situace postrádá postup II. sená=
;tu
onu aplikační bezprostřednost, která dosud byla pro
zahájení řízení o tzv.
konkrétním přezkumu norem striktně
vyžadována. Tento postup naopak nese rysy soudního
aktivismu. Praxe Ústavního soudu se dosud držela principu
sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací
činnosti soudů, která se i v dané věci mě=
la
projevit tak, že k eventuálnímu vyhovění
ústavní stížnosti postačilo zrušit toli=
ko
rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve
věci s tím, že obecné soudy budou poté ve sm=
yslu
čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány nálezem &Uacu=
te;stavního
soudu, nikoliv právními závěry soudů
jiných [např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne =
4.
3. 2004 (N 34/32 SbNU 321)]. Má-li se jednat o přezkum
ústavnosti institutu dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c), zvolila většina pléna
nepatřičný případ, ačkoliv v minulosti by=
lo
jistě možno nalézt řadu
přiléhavějších
příležitostí pro takto zásadní
právní postup.
2. Pokud většina pléna dosp=
3;la
k závěru, že dosavadní právní
úprava ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. způsobuje nepředvídatelné výsledky, =
a je
proto rozporná s principy právního státu,
namítám, že těžiště takto
postaveného problému je v ustanovení § 237 odst. =
3 o.
s. ř., které (problematicky) vymezuje, co se rozumí
„otázkou zásadního právního
významu,“ a nikoliv samotný institut dovolán&iac=
ute;
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. =
s.
ř.
3. Derogační nález
přichází překvapivě po deseti letech soudn&iac=
ute;
praxe a mnoha stovkách vydaných rozhodnutí
(usnesení i nálezů), v nichž Ústavní =
soud
nevyjadřoval pochybnosti o ústavnosti institutu
dovolání přípustného podle § 237 odst=
. 1
písm. c) o. s. ř. V dosavadních nálezech byly
řešeny toliko dílčí korekce přístu=
pu
Nejvyššího soudu k některým
souvisejícím otázkám. Za zásadní
považuji například vytyčení mezí pro
ústavně konformní výklad dovolacích
důvodů [nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. =
2007
(N 227/47 SbNU 973) a řada dalších]. Na těchto princi=
pech
měla většina pléna setrvat a po
Nejvyšším soudu jejich realizaci požadovat.
4. Otázka předvídatelnosti
závěru, zda je dovolání přípustn&eacu=
te;
či nikoliv, je v posouzení pléna paradoxně
založena na zcela formálním pojetí toho, co od
záruk spravedlivého procesu dovolatel očekáv&aacu=
te;.
Nynější právní úpravě je
vytýkáno, že dovolatel předem neví, zda bude
jeho dovolání shledáno přípustným
či nikoliv. Dovolateli je však dle mého názoru
lhostejno, pod jakou zákonnou formální kategorii bude =
jeho
neúspěch v řízení před Nejvyšš=
;ím
soudem zařazen. Pokud by zákonodárce v reakci na
nález Ústavního soudu do o. s. ř. zakotvil
zásadní přípustnost jakýchkoliv
dovolání a zároveň nově zavedl novou
„filtrovací“ kategorii, které můžeme v
nadsázce říkat třeba „oduševnělost
dovolání,“ splnil by tím klíčov&yacu=
te;
požadavek, aby dovolatel dopředu věděl (ve vazbě na
nemalý poplatek za dovolací řízení), zda j=
eho
dovolání bude či nebude přípustné
(zásadně totiž vždy bude), avšak nadále by
trvala jeho nejistota v tom, zda bude jeho dovolání
shledáno oduševnělým, opět na základ=
83;
kritérií, které jsou dnes Nejvyšším
soudem (a to již ve spojení s judikaturou Ústavní=
ho
soudu) používány pro posouzení otázky
zásadního právního významu. Podobně,
pokud by se dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)=
o.
s. ř. teoreticky změnilo na pouhý podnět
Nejvyššímu soudu, který by opět sám
nepředvídatelně uvážil, zda
řízení zahájí. Těmito úvahami =
chci
především říci, že jakkoliv se bude
formální úprava dovolacích důvodů v o=
. s.
ř. v reakci na nález Ústavního soudu v budoucnu
měnit (nebo zůstane neupravena), bude záležet
primárně na celkovém étosu panující=
m na
Nejvyšším soudu a konkrétním
přístupu jednotlivých soudců, do jaké
míry se judikatorní přístup k dovolatelům
změní. Pokud většina pléna zdůrazňuj=
e,
že Nejvyšší soud judikaturu Ústavního s=
oudu
dlouhodobě nerespektuje (bod 67), nevím, z čeho plyne
přesvědčení, že zrušením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., eventuálně přijet&i=
acute;m
nové právní úpravy, se něco změn&iacu=
te;.
5. Pokud většina pléna v
odůvodnění nálezu vystavěla hlavní
pilíř své argumentace na „empirických“
zjištěních o judikatuře Nejvyššího
soudu, zjevně přehlíží rozdílnou povahu
argumentů, které by svědčily proti institutu
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř=
;.
systémově, a povahu argumentů, které v bodech 57
až 67 kupí, jakožto přísný přehled
prohřešků Nejvyššího soudu ve vztahu k
judikatuře Ústavního soudu. Domnívám se,
že poukaz na rozpory a protiústavnost v konkrétní
judikatuře Nejvyššího soudu není
přesvědčivým argumentem pro zrušení
napadeného ustanovení, resp. daného typu
dovolání. Tyto konkrétní situace jsou a byly
napravitelné prostřednictvím individuálních
ústavních stížností.
6. Dále pak „empirická
data,“ z nichž většina pléna dovozuje
(příliš) nízkou úspěšnost
dovolatelů dovozujících přípustnost sv&eacut=
e;ho
dovolání z tvrzené otázky zásadní=
ho
právního významu (body 17, 57), považuji za napro=
sto
irelevantní pro posouzení ústavnosti institutu
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř=
;.
Podle zjištění Ústavního soudu je 72,5 %
rozhodnutí spadajících pod § 237 odst. 1 pí=
;sm.
c) o. s. ř. odmítavých, 7,5 % zamítavých a
pouze 20 % je kasačních (bod 17). Ze statistiky dále ply=
ne,
že „celých“ 80,58 % případů
neúspěšných dovolání
spadajících pod § 237 odst. 1 písm. c) o. s. "=
5;.
spočívá v nedostatku formulování
„otázky zásadního právního
významu.“ Tento údaj má vést k
závěru o nepředvídatelnosti ustanovení
napadeného II. senátem (bod 57).
7. Takto nastaveným testem
procentuálního poměru úspěšných
stěžovatelů by však v tomto ohledu obtížn=
283;
prošla i samotná ústavní stížnost pod=
le
§ 72 zákona o Ústavním soudu. Podle mých
vlastních výpočtů založených na
oficiální zveřejňované statistice náp=
adu
Ústavního soudu za léta 2001 až 2010 osciluje
nálezovost (nálezy vyhovující i
zamítavé) kolem 6,6 % (průměr i medián); pok=
ud
bychom vzali v úvahy pouze roky již judikatorně
uzavřené (2001–2004), jedná se o čísla
ještě nižší (průměr 6,53 %, medi&aacut=
e;n
6,28 %). Ostatní stěžovatelé byli odmítnuti
usnesením, případně jejich podání bylo
odloženo. Vezmeme-li dále v úvahu, že v rámci
nálezů tvoří nálezy vyhovující
průměrně 90 % (v rozhodném období i v
judikatorně uzavřených ročnících),
dospíváme k závěru o úspěšnosti
stěžovatelů před Ústavním soudem v
rozhodném období, kteří dosáhli
kasačního nálezu, pod 6 % [srov. výše s
údajem o poměru kasačních rozsudků
Nejvyššího soudu, bod 17 odůvodnění].
8. Pokud se týká struktury
neúspěšných stěžovatelů v
řízení o ústavní stížnosti, tak
dále uvádím, že v rozhodném období
končilo průměrně 65 % veškerého nápa=
du
odmítnutím pro tzv. zjevnou neopodstatněnost podle §=
; 43
odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
(průměr 64,97 %, medián 66,83 %; v judikatorně
uzavřených ročnících pak průměr 58=
,9
%, medián 58,7 %). Pokud odečteme usnesení, který=
mi
byla ústavní stížnost odmítnuta z
formálních důvodů (§ 43 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu), dospíváme ke
zjištění, že v rozhodném období bylo pro
zjevnou neopodstatněnost odmítnuto přibližně 78 %
„z formálně bezvadně podaných“
ústavních stížností [průměr 78,3=
%,
medián 78,46 %; v judikatorně uzavřených
ročnících pak průměr 73,27 %, medián 73=
,33
%]. Z uvedeného plyne, že tři čtvrtiny
stěžovatelů zastoupených kvalifikovaným
advokátem byly neúspěšných při formulaci
ústavní stížnosti již jen v tom, aby z n&iac=
ute;
nebylo na první pohled patrno, že neobsahuje
žádný ústavněprávní zák=
lad.
Toto procento pak srovnej s počtem dovolatelů, kteří
nebyli úspěšní při formulaci otázky
zásadního právního významu dle bodu 57
odůvodnění. Jedná se o číslo zcela
srovnatelné, a to při ještě mnohem nižš&iac=
ute;
celkové úspěšnosti stěžovatelů p"=
5;ed
Ústavním soudem. Podobnou širší (a
sebekritickou) reflexi ve vztahu k dovolání podle
napadeného ustanovení v odůvodnění
postrádám.
9. Poměry úspěšných=
a
neúspěšných dovolatelů či
stěžovatelů nevypovídají nic
zásadního o významu toho kterého opravné=
ho
prostředku (dovolání či ústavní
stížnosti) při hledání
individuální spravedlnosti či při celkové
kultivaci právní prostředí, a to na
základě rozhodovací praxe nejvyšších
soudů u nás i v zahraničí. Pokud jde tedy o
jakékoliv statistiky úspěšnosti dovolán&iacu=
te;
dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., konstatuji, že
ústavních stížností se odmítá
mnohem větší procento, a přesto nelze říc=
i,
že Ústavní soud podstatně a účelně
nezasahuje do právních vztahů ve společnosti.
10. Dále, pokud v minulosti měla
otázka přípustnosti dovolání podle § =
237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. negativní dopady na
posouzení přípustnosti, eventuálně
včasnosti ústavní stížnosti a
vzájemná nekompatibilita o. s. ř. a zákona o
Ústavním soudu vedla k odepření spravedlnosti na
straně některých stěžovatelů, konstatuji,
že tato komplikace byla odstraněna novelou provedenou záko=
nem
č. 83/2004 Sb., která do § 75 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu vložila výjimku z povinnosti
vyčerpat všechny opravné prostředky, a to explicitn=
283;
pro „mimořádný opravný prostředek,
který orgán, jenž o něm rozhoduje, může
odmítnout jako nepřípustný z důvodů
závisejících na jeho uvážení.“
Konstrukce přípustnosti ústavní stížn=
osti
tak nenutí stěžovatele podstoupit
nepředvídatelné řízení o
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř=
;.,
neboť jeho ústavní stížnost je
přípustná i bez podání citovaného
dovolání. Procesní postup je na subjektivním
uvážení dovolatele a nepřináší
riziko zmaření ústavního přezkumu, jako tomu
bylo v minulosti. Zároveň podle § 72 odst. 4 zákona=
o
Ústavním soudu platí, že „byl-li
mimořádný opravný prostředek orgánem,
který o něm rozhoduje, odmítnut jako
nepřípustný z důvodů
závisejících na jeho uvážení,“
lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí
předchozímu, a to ve lhůtě 60 dnů od
doručení takového rozhodnutí o
mimořádném opravném prostředku. Pokud se tedy
dovolatel rozhodne dovolací řízení podle § 2=
37
odst. 1 písm. c) o. s. ř. podstoupit,
nepředvídatelný neúspěch dovolán&iacu=
te;
v podobě jeho nepřípustnosti není na
překážku (kvasi)meritornímu přezkumu
ústavnosti předchozích rozhodnutí ve věci a
nepředstavuje pro něho v přístupu k
Ústavnímu soudu negativní důsledek. I tento aspekt
zákona o Ústavním soudu zásadním
způsobem tlumí možné negativní dopady
nepředvídatelnosti rozhodnutí Nejvyššího
soudu, neboť dovolateli/stěžovateli je dána možn=
ost
uvážení dalšího procesního postupu ve
věci, aniž by byl vystavován riziku formální=
ho
odepření spravedlnosti. V tomto ohledu tedy nelze hovořit o
tom, že by dovolatelé/stěžovatelé byli nuceni
Ústavním soudem využívat prostředky
neúčinné a neefektivní (z pohledu Úmluvy, =
jak
předznamenává bod 42 odůvodnění).
11. Na základě rozhodnutí
většiny pléna naopak hrozí další
nežádoucí zatížení
Ústavního soudu a přenášení
odpovědnosti za sjednocování judikatury na jeho bedra [j=
ak
se již patrně děje ve věcech, v nichž je
dovolání – např. v rodinných věcech
– nepřípustné ze zákona: viz kritická
obiter dicta v nálezech ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS
1206/09 (N 32/56 SbNU 363); ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 =
(N
165/58 SbNU 421); ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10].
12. Konečně, po stránce
formální úplnosti odůvodnění, zcela
postrádám závěry o intertemporálních
účincích nálezu. Se zkušeností
plynoucí z důsledků nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/=
09
ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), jehož tempor&aacu=
te;lní
aplikace musela být řešena stanoviskem sp. zn. Pl.
ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (426/2010 Sb.),
přináší absence těchto úvah riziko, =
82;e
prosté zrušení posuzovaného ustanovení
půjde konkrétním dovolatelům k tíži
namísto toho, aby posílilo jejich právní jistot=
u.
2. Odlišné stanovisko soudce
Vladimíra Kůrky
I.
Vydaný plenární nález
považuji za nešťastný, a to velmi. Nejen pro
nezřídka vadnou argumentaci, pro
„násilí“, s nímž jsou ty či ony
její důsledky vyvozovány, či pro přehršel
judikaturních citací, jež s tématem nesouvis&iacu=
te;,
nýbrž – a to především – proto,
že Ústavním soudem (II. senátem) samotným
napadené ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. zjevně padlo za oběť ambici, která s ní=
;m
objektivně nesouvisí. Konkrétně: Ústavn&iacu=
te;
soud se nezbaví podezření, že
prostřednictvím útoku proti tomuto ustanovení
preemptivně zasáhl do předjímaného
záměru novelizovat občanský soudní
řád zcela jinou úpravou přípustnosti
dovolání, již si spojuje s údajně
nepřípustným „výběrovým“
institutem tzv. a certiorari. Sdělení nálezu v obiter di=
cto
(bod 71), že se „k této otázce“ nevyjadř=
;uje,
působí poněkud licoměrně a
zmíněné podezření spíše posiluje=
.
Přitom ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je v tom úplně nevinně;
Ústavní soud si je prostě vybral jako – podle jeho
názoru – „vhodné“ bojiště, a ve
svém zaujetí přehlédl, že je k tomuto
účelu vhodným pouze opticky.
II.
Jen stručně: úprava
dovolání je zásadně založena na jeho
přípustnosti v situaci dvou navzájem diformních
rozhodnutí nižších soudů, jež tím
implikuje – k odstranění ustavené kolize –
vhodnost povolání rozhodce třetího [§ 237 od=
st.
1 písm. a) a b) o. s. ř.], a tato „potřeba“ ve=
de k
dovolání přípustnému „ze
zákona“, resp. „nárokovému“. Oproti =
tomu
v situaci dvou rozhodnutí konformních, kdy takové
zdůvodnění uplatnit nelze, představuje
dovolání možnost opravného prostředku
„navíc“, tj. jako jistý bonus, jenž je
ospravedlněn jednak zvýšením procesního komf=
ortu
pro účastníka, jemuž se dostává i teh=
dy
příležitosti oslovit další soudní insta=
nci,
a jednak posílením pozice dovolacího soudu, kter&yacut=
e;
tím získává celistvý prostor pro napln=
283;ní
své judikatorně sjednocující role ve vztahu ke
všem (i potvrzujícím) rozhodnutím soudů
odvolacích. Zúžení dispozice takového
opravného prostředku „navíc“ (oproti
dovolání „nárokovému“) je pak
logické z povahy věci, a nadto ještě dvakrát; =
za
prvé pro nebezpečí „zahlcenosti“
dovolacího soudu (jak se též uvádí v bodu =
45)
a za druhé – z pohledu jeho poslání – v
soustředění dovolacího přezkumu jen na
posuzování otázek právních [§ 237 o=
dst.
1 písm. c) o. s. ř.].
Ani Ústavní soud zjevně
nepochybuje, že takové omezení v přístupu k
třetí instanci je podložené legitimním
cílem a respektuje požadavek proporcionality, jestliže
(opět viz bod 45) sám uvádí, že proti ně=
;mu
„nelze nic namítat“ a že „taková
konstrukce … se jeví jako souladná s praxí i
dalších evropských států“.
Zcela ve shodě s tím v bodu 10
nálezu Ústavní soud zaznamenává
hodnocení „konstrukce opravného prostředku v
soustavě obecných soudů typu a certiorari“ podan&eac=
ute;
Kanceláří vládního zmocněnce pro
zastupování České republiky před
Evropským soudem pro lidská práva (dále jen
též „ESLP“), k němuž ji v dané
věci vyzval. Vyplývá odtud nejen, že ji ESLP
uznává za obecně přijatelnou („není v
zásadě v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy“), al=
e i
konkrétně, že ji aprobuje v situacích, kdy
„vnitrostátní právo umožňuje
odmítnout opravný prostředek z toho důvodu, že
nevzbuzuje žádnou významnou právní
otázku“ (což je právě
„náš“ případ!), a dokonce, že co do
odůvodnění takového odmítnutí
„může stačit, pokud se daný soud omezí na
odkaz na ustanovení zákona, které mu takový pos=
tup
umožňuje, aniž uvede podrobnější
argumenty“ (pozn.: nemělo již toto většině
pléna stačit ku zdrženlivosti?).
III.
Není bez významu upozornit, že
ačkoli se v nálezu na mnoha místech (viz body 31 a
násl.) zmiňují „základní práv=
a a
svobody“, resp. „požadavky zákonného
základu pro omezení základního práva,
plynoucí z čl. 4 odst. 2 Listiny“ (bod 32), je evidentn&i=
acute;,
že právo na soudní přezkum ve třech
instancích takovým základním právem
není (a odpovídající dlouhé úvahy
nálezu nadbytečné), což ostatně větš=
ina
pléna Ústavního soudu konstatuje v bodu 44
výslovně.
Ve vztahu k úkolu, který si
většina pléna předurčila [tj. ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odstranit], tedy již
nemohla sledovat nic jiného než dosáhnout
závěru, že omezený dovolací přezkum na
bázi konformity rozhodnutí nižších soudů=
;,
jak je tímto ustanovením upraven (a nepochybně v
návaznosti na jeho odstavec 3), nepředstavuje
předvídatelný proces, je pro dovolatele
nedostatečně určitě vymezený a v
přístupu k němu je ohrožena rovnost
účastníků (viz kupříkladu body 54, 55, =
56
či 67), „čímž se ocitá v rozporu s
požadavky plynoucími z principu právního st&aacut=
e;tu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy)“.
Ačkoli by takový závěr m=
ohl
být korektně učiněn až na základě
vyčerpání všech myslitelných
interpretačních možností (k vyloučení
možné ústavní konformity), většina
pléna – očividně účelově – se
spokojila s pouhým příkladmým výčtem
jednotlivých situací (viz zejména body 59, 60, 61),
které však nemohou doložit (nanejvýš) nic
více, než že Nejvyšší soud v konkré=
;tních
rozhodnutích při posouzení přípustnosti
dovolání pochybil (nehledě na to, že i s tím=
lze
polemizovat). To přirozeně k důkazu, že
předmětná právní úprava je
protiústavní, stačit nemůže.
Identickou metodou by totiž bylo snadn&eacu=
te;
„dokázat“ protiústavnost úpravy
přístupu k Ústavnímu soudu. Zejména, resp.
kupříkladu, při posuzování podmínek
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod v rovině hodnocení významu
podústavní (ne)správnosti napadených
rozhodnutí obecných soudů, a tomu korespondujíc&i=
acute;ch
podmínek odmítnutí ústavních
stížností jako zjevně neopodstatněných,
jsou snadno dohledatelné evidentní kriteriální
kolize mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu=
(a
to jsou jen čtyři), jakož i mezi jednotlivými jimi
vydanými rozhodnutími, a pak o „předvídatel=
nosti“
úspěchu stěžovatele lze uvažovat zcela obdobn=
83;,
jak činí většina pléna ve vztahu k procesu
odmítání dovolání jako podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustného.
Totéž platí i o argumentu (ve
prospěch úsudku o nepředvídatelném, resp.
libovolném procesu – viz bod 48), že dovolán&iacut=
e;
je odmítáno (v důsledku povinného zastoupen&iacut=
e;
advokáty) za asistence těchto odborně zdatných osob,
neboť srovnatelně je tomu tak v řízení o
ústavních stížnostech [ostatně z
vyjádření České advokátní komo=
ry
se podává, že úpravu přípustnosti
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
má za ústavněprávně i prakticky uspokojivou]=
.
„Koncepční“ kritiku
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu formuluje
většina pléna toliko ve dvojím směru: za
prvé (viz body 46 a 58), v tématu vymezení pojmu z&aac=
ute;sadního
právního významu (zda je určující j=
en
existence judikatorního „přesahu“, tj. zobecnitelno=
sti
pro určenou třídu obdobných případů=
;,
anebo zda jen dán i „významem“ pro danou věc
samotnou), a za druhé (viz body 63 až 66), v otázce tzv.
způsobilého dovolacího důvodu, tj. důvodu
uplatnitelného v přezkumu otevřeného jen pro posouz=
ení
právních otázek [zda je jím i důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. či nikoli]. Obě
tyto výtky jsou popisovány na pozadí střetů
Nejvyššího a Ústavního soudu a oběma
má být osvědčen stav trvale
„nepředvídatelného“ práva, a to
explicitním úsudkem (viz bod 67), že je dán
„nesjednocovaným postupem Nejvyššího soudu a
nerespektováním judikatury Ústavního soudu̶=
0;.
To však je závěr zjevně
neakceptovatelný a více než kuriózní,
jestliže ani většina pléna nepopírá (viz
body 46 a 66), že v obou sporných rovinách k
odklizení původních kolizí mezi
Nejvyšším a Ústavním soudem již
reálně došlo tak, že judikatura
Nejvyššího soudu se názorům Ústavn&iacu=
te;ho
soudu (mimochodem ne vždy konzistentním) přizpůsobila=
, a
to zcela. Postačí odkázat na – většin=
83;
pléna ostatně známé – rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR
66/2011, přijaté kolegiem dne 8. 2. 2012 k publikaci ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek („i
když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím
jednotnost rozhodování soudů, plní tento
účel prostřednictvím rozhodování v
konkrétních věcech …, aniž by mohlo být
jakkoliv významné, jaký má … taková
konkrétní věc judikatorní přesah“),
jakož i na samu novelu občanského soudního
řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (viz jej&iacu=
te;
důvodovou zprávu, citovanou v bodu č. 66 nálezu),
jíž je spor o přípustnost
„procesního“ dovolacího důvodu ukončen
[je-li namítána procesní vada, a její
„vznik“ je výrazem nejednoty výkladu
procesního práva, pak jde o nezpochybnitelný
„právní“ dovolací důvod podle § =
241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
[V této souvislosti poněkud
překvapivě vyznívá odůvodnění
usnesení II. senátu o přerušení
řízení o ústavní stížnosti ze =
dne
13. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2371/11, jímž byl přezkum
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
započat, jestliže se jím Nejvyššímu soudu
mimo jiné naopak vytýká, že otevřel pře=
zkum
pro otázku toliko „jedinečnou, která prima facie n=
emá
a z povahy věci ani nemůže mít žádn&yacut=
e;
přesah, který by zejména ovlivňoval následnou
judikaturu ve smyslu jejího sjednocování“.
Obdobně lze namítat – což se zjevuje i v bodu 60
nálezu – že se Ústavní soud mýl&iacu=
te;,
pakliže v kritice tamního klíčového
kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze =
dne
22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007 pokládá právn&iac=
ute;
úkon účastníků za předmět
výlučně skutkového zjištění; tak je
tomu jen co do zjištění jeho obsahu, zatímco
určení odtud vyplývajících práv a
povinností je již otázkou právního
posouzení, a tím otázkou, kterou otevřít
dovoláním přípustným jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. – oproti názoru
Ústavního soudu – samozřejmě lze.
Uplatnitelná je i kritika z nedostatku aktivní legitimace II.
senátu k podání předmětného ná=
vrhu
plénu argumentem, že směřuje proti kasační=
;mu
rozhodnutí dovolacího soudu; bez ohledu na úvahy
uvedené v bodech 29 a 30 nálezu jde o to, zda nadále
platí nález Ústavní soudu ze dne 4. 3. 2004 sp.=
zn.
IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321) či nikoli, neboť situace =
tam
i zde je identická. A konečně, paradoxem
„přerušovacího“ usnesení II. sená=
;tu
je rovněž okolnost, že ačkoli se jinak
Nejvyššímu soudu odmítání
dovolání vytýká coby nepřípustn&aac=
ute;
a účelová „regulace nápadu“, resp. je=
ho
„umělé snižování“,
předmětem tamní kritiky je rozhodnutí, jím=
382;
naopak Nejvyšší soud dovolací přezkum k
věcnému projednání otevřel.]
Pakliže tedy Ústavní soud
nepokládá vlastní výklad § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 a potažmo § 241a odst. 2 písm. a=
) a
b) o. s. ř. za „neurčitý“, „libovoln&yac=
ute;“
či „nepředvídatelný“, nemůže
tutéž kvalitu upřít ani Nejvyššímu
soudu, je-li s ním napříště zcela ve shodě=
;.
Těžko pak obstojí, uvádí-li většin=
a v
bodu 67 nálezu, že „nazrál“ čas k
„systematickému závěru“, který by
„řešil nastíněný problém
obecně“, neboť – v těchto jediných
„systémových“ rovinách – je již
vše interpretačně a judikatorně „vyřeše=
no“.
V „rovinách dalších“, a ani jinak, nedal
ostatně Ústavní soud v minulosti najevo, že by
instrumentem nenárokového dovolání byl až =
tak
zneklidněn, že by uvažoval o jeho
ústavněprávním napadení; naopak v
desítkách rozhodnutí dával najevo, jak je v
pořádku, že posouzení otázky
zásadního právního významu je ve
výlučné kompetenci dovolacího soudu, do
něhož si osobuje zasáhnout jen za zcela
výjimečných podmínek. Uvádí-li se
dále v tomtéž bodu 67 nálezu, že
„Česká republika je relativně často volá=
na k
mezinárodní odpovědnosti před ESLP, a to v
důsledku nevyjasněné interpretace napadeného
ustanovení“, je tomu tak spíše (ne-li vůbec) =
pro
„nevyjasněnost“ rozhodovací praxe samotného =
Ústavního
soudu v otázce výkladu podmínky odmítnutí
mimořádného opravného prostředku „z
důvodů závisejících na …
uvážení“ ve smyslu ustanovení § 72 ods=
t. 4
zákona o Ústavním soudu.
IV.
Předtím, než přistoupil k
derogaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
měl mít Ústavní soud konkrétní
představu, jaká úprava dovolání proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu jeho
názorům na ústavnost může vyhovovat, a –
především – mít vnitřní jistotu,
že je taková úprava vůbec možná, resp.
proveditelná tak, aby přinesla konkrétní
pozitivní efekt jak z hlediska účelu opravného
prostředku, tak z hledisek, jež považuje za
ústavněprávně rozhodná; jinak řeče=
no,
jako vždy šlo o to předjímat, jaké důsled=
ky
je derogační nález způsobilý vyvolat a co
může Ústavní soud od zákonodárce
reálně očekávat.
V bodu 51 Ústavní soud vymezuje
zákonodárci pro budoucí úpravu
„široké pole pro uvážení“ a
předestírá v abstraktní rovině několik
– celkem pět – koncepcí, z nichž tři ji=
382;
mají prověření minulou, resp. dosavadní
soudní praxí za sebou, jmenovitě „diformita
předchozích rozhodnutí“,
„pověření nižších soudů“,
jakož i „iniciativa v rukou stran“; pročež
zbývají jen ohlášená kritéria
„hodnoty sporu“ a „významu jednotlivých
právních věcí“, která však jsou=
z
pohledu judikaturu „sjednocovacího“ poslání
Nejvyššího soudu evidentně bezcenná, a
netřeba je dále uvažovat.
Nadto – a v jisté disonanci s
tím – v bodu 69 formuluje většina pléna
požadavek, aby přípustnost dovolání byla
„zřejmá každému potenciálnímu d=
ovolateli
ještě předtím, než opravný prostřede=
k v
podobě dovolání využije“. Má-li m&iacu=
te;t
vazbu na výčet zbylých možností dle bodu 51,=
pak
– jelikož tu logicky nepřichází v úvahu
koncepce dovolání přípustného „z
iniciativy stran“, ostatně v minulosti zhodnocená jako
neefektivní – je k dispozici buď přípustnost
dovolání jen na základě „diformity“
předchozích rozhodnutí, což je dáno
současným ustanovením § 237 odst. 1 písm. a)=
a
b) o. s. ř., anebo na základě „pověřen&iac=
ute;
nižších soudů“ (pojmově na základ=
283;
výroku soudu odvolacího), což dáno dří=
;ve
bylo, v úpravě dle novely občanského soudního
řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.,
účinné od 1. 1. 2001.
Budoucí prosazení první
možnosti (zákonodárcem) však představuje oproti
stávajícím poměrům snížení
komfortu účastníka řízení o nadě=
ji
na třetí instanci (již má dosud) a omezení
sjednocovacího potenciálu Nejvyššího soudu (s
přesunem této části stávající
dovolací agendy přímo na Ústavní soud!),
prosazení druhé pak návrat k tomu, co se evidentně
neosvědčilo, a bylo proto překonáno, nakonec – a
právě – úpravou současnou. Procesní
empirie totiž doložila, že rozhodovací praxe
obecných soudů se „sjednocovala“
především – přirozeně partikulárn=
283;
– na úrovni soudů odvolacích, a
Nejvyšší soud pak „sjednocoval“ jen to, co mu
odvolací soudy sjednocovat dovolily. Nehledě na to, že pro
potřeby rozhodování dovolacích soudů, zda v
té či oné věci dovolání připusti=
t a
v jiné nikoli, je nezbytné formulovat – aby nebylo
stiženo „libovůlí“ – nějaká
kritéria, a že stěží lze vymyslet jiná
než ta, která zná úprava současná (&s=
ect;
237 odst. 3 o. s. ř.), je nabíledni. Vytýkaná
„neurčitost“ a „nepředvídatelnost“
stávajícího přístupu k dovolán&iacu=
te;
se tudíž jen přenese o instanční
úroveň níže.
Bylo toto uváženo, resp.
zamýšleno?
V.
V kontextu tzv. abstraktní kontroly norem=
by
ji navrhující II. senát Ústavního soudu
měl mít jasno (a potažmo plénum,
rozhodující o jeho návrhu) v tom, co výsledek
této kontroly může přinést pro vedené
řízení o ústavní stížnosti;
přesněji řečeno, měl by si být jist, ž=
e odstraněním
napadeného ustanovení se mu otevře cesta k jinému,
ústavně konformnímu, výsledku, který by ji=
nak
dosažitelný nebyl. Nelze-li mít za to, že se tak st=
ane,
nemá smysl tento přezkum otevírat, a stricto sensu ani t=
ak
rozhodující senát učinit nesmí, neboť=
k
odpovídajícímu návrhu pak nedisponuje
aktivní legitimací.
V dané věci se tedy II. senát
vrátí k prvnímu (kasačnímu) rozhodnut&iacu=
te;
dovolacího soudu, zruší je, a bude muset soud vés=
t k
tomu, aby dovolání jako nepřípustné
odmítl [otázkou dále je, kdy tak senát
učiní, není-li dosud zrušení ustanoven&iacut=
e;
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné
– vyčká až účinnosti
plenárního nálezu?]. To však s sebou nese ten
nepříjemný důsledek, že jako s
nepřípustným bude naloženo s dovolání=
m,
které účastník (zde vedlejší) podal v=
době,
kdy přípustné bylo, resp. být mohlo (a dokonce ja=
ko
takové bylo uznáno). Jak se ve vztahu k němu pak
uplatní právě ty principy, na které jinak
většina pléna v nálezu opakovaně odkazuje,
jmenovitě právního státu,
předvídatelnosti a právní jistoty? Anebo naopak &=
#8211;
a aby vedlejšího účastníka také
chránil – se II. senát přesto uchýlí=
k
této ochraně korespondujícímu obecnému
principu, dle kterého pro posouzení podmínek
opravného prostředku je rozhodující
právní úprava, jež zde byla v době, kdy byl
podán; to by ovšem znamenalo uznat, že nálezem
založený derogační účinek byl pro danou
věc zcela zbytečný, čímž ovšem bude =
založen
důkaz, že II. senát k návrhu na zrušení
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
aktivní legitimaci vskutku neměl.
VI.
&nbs=
p; =
Je
namístě shrnutí: odůvodnění, jež
většina pléna přijala ve prospěch derogace II.
senátem napadeného ustanovení, je zčásti n=
esprávné
(nelze je sdílet) a zčásti neúplné
(relevantními úvahami se většina odmítla
zabývat). Návrh měl být proto zamítnut, ne=
-li
(pro nedostatek legitimace navrhovatele) odmítnut.
V úvodu předznačený
úsudek, že šlo o něco jiného, je rovně=
82;
doložen.
3. Odlišné stanovisko soudce
Jiřího Muchy
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/19=
93
Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, podávám
odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11.
Řízení v této věci
bylo zahájeno na návrh II. senátu Ústavní=
;ho
soudu, který přerušil řízení ve vě=
ci
ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 2371/11 a
podal plénu Ústavního soudu návrh na
zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.=
s.
ř. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
Plénum Ústavního soudu tomuto návrhu vyhově=
;lo
a předmětné ustanovení zrušilo. S tímto
závěrem a zejména s postupem většiny
Ústavního soudu se nemohu ztotožnit jak z hlediska
důvodů, o které většina své rozhodnut&iac=
ute;
opřela, tak z hlediska procedury, na jejímž
základě si vytvořila podmínky k výrazně
aktivistickému zásahu do rozhodování
Nejvyššího soudu i do právě probíhaj&ia=
cute;cího
legislativního procesu. Vedou mne k tomu
následující důvody:
1. Ústavní soud jako soudní
orgán ochrany ústavnosti je sám rovněž p"=
5;i
svém rozhodování vázán nejen
ústavním pořádkem, nýbrž i zák=
onem
o Ústavním soudu. Tento zákon přitom musí
vykládat ústavně konformním způsobem a
nerozšiřovat možnost svého zásahu tam, kde to
ústavodárce ani zákonodárce nepředví=
;dali
jak samotnou konstrukcí vztahů mezi jednotlivými
větvemi státní moci, tak vlastní úpravou
řízení ve věcech ústavnosti
právních předpisů.
2. Z hlediska konstrukce dělby moci v
Ústavě má Ústavní soud vstupovat na toto p=
ole
v případě, že se na něj obrátí k t=
omu
oprávněný navrhovatel. Tím může b&yacut=
e;t
podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavn&iacut=
e;m
soudu i jeho senát, avšak jen za podmínky, že se ta=
k stane
„v souvislosti s rozhodováním o ústavní
stížnosti“. Obrat „v souvislosti“ je při=
tom
třeba podle mého názoru vykládat restriktivně=
;,
což značí nikoli „při“
rozhodování o ústavní stížnosti,
nýbrž pouze tehdy, je-li to nutné k rozhodnutí ve
věci tak, jak tomu nasvědčuje obrat „jejichž
uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti“
použitý v § 78 odst. 2 zákona o Ústavn&iacut=
e;m
soudu. Jinak by to znamenalo, že se naruší východis=
ko
konstrukce postavení Ústavního soudu jako orgánu
ochrany ústavnosti a otevře se – jako v tomto
případě – cesta k tomu, aby se z něj stal
orgán dozoru či dohledu, který dokonce vstupuje do
právě zahájeného legislativního procesu
novelizace § 237 o. s. ř. (viz bod 69 odůvodnění=
). A
to ať již (jako v tomto případě) svým p=
345;ístupem
motivovaným snahou „zjednat pořádek“ na
problematickém úseku našeho
zákonodárství, nebo tím, že se do něj
nechá vtáhnout podněty z vnějšku.
Ústavní soud zde již není ani v pozici tolik
kritizované třetí komory Parlamentu [viz mé
odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 55/10=
ze
dne 1. 3. 2011 (80/2011 Sb.)]. V této věci se vydal
obráceným směrem, a pokouší se dokonce ovliv=
nit
samotný začátek legislativní procesu v době,=
kdy
návrh nové koncepce dovolání
projednává Legislativní rada vlády.
3. Ústavní soud odmít&aacut=
e;
návrhy obecných soudů jako zjevně
neoprávněných navrhovatelů v rámci
konkrétní kontroly ústavnosti zákonů v
případě, že tyto předloží náv=
rh,
který nesplňuje podmínku, že napadený
zákon nebo jeho ustanovení „má být pou=
82;ito“
při řešení věci. Stejně tak měl b&yacu=
te;t
odmítnut návrh II. senátu, neboť i návrh
podaný zevnitř Ústavního soudu musí
splňovat všechny požadavky zákona o
Ústavním soudu, nejen samotné podání
stěžovatele (viz body 26 n.). Již z hlediska konstrukce
státní moci a její dělby je třeba od Ú=
;stavního
soudu očekávat maximální zdrženlivost, o
které sice odůvodnění většiny
hovoří (bod 30), ale prakticky je jejím opakem.
4. Dále je třeba zdůraznit i
potřebu sebeomezení při využívání
možností postupovat podle § 64 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 78 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu. Zde je věc navíc komplikována tím, že
Ústavní soud si nejen sám návrh
podává, nýbrž i konstruuje měřít=
ka
vlastního hodnocení s ohledem na abstraktnost pojmů, se
kterými v tomto rozhodnutí pracuje. To platí
zejména pro pojem „nepředvídatelnost“ v kont=
extu
výkladu pojmu právního státu. Otázka
předvídatelnosti rozhodování musí bý=
;t
nastolena a hodnocena objektivně na základě analýzy
řady rozhodnutí Nejvyššího soudu za pomoci
objektivních kritérií, nikoli pouze
opakováním kritického názoru na pojetí
institutu dovolání a opakováním kritický=
ch
připomínek k rozhodování Nejvyšší=
;ho
soudu.
5. Statistiky, které zahrnují pouze
počty rozhodnutí, aniž posuzují jednotlivě o
jaké otázky „po právní stránce
zásadního významu“ se v těchto stovká=
;ch
rozhodnutí jednalo, jsou proto pochybné a jejich
pořizování ani Ústavnímu soudu
nepřísluší. Nelze přece prokázat, ž=
;e
by podle takového postupu a „důkazu“ měla kvan=
tita
navrhovatelů nespokojených s rozhodnutím
přecházet podle většinového názoru do
podoby nové kvality, tj. neústavnosti samotného
právního základu (tak lze ovšem zpochybnit i
odvolání, ústavní stížnost a
další procesní instituty). Navíc
Ústavní soud dosud vycházel z toho, že
hodnocení otázek po právní stránce
zásadního významu není předmětem jeho
kognice [viz již usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94 ze dne =
21.
2. 1995 (U 7/3 SbNU 333) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95=
ze
dne 23. 8. 1995 (U 19/4 SbNU 345)], neboť by tím zasahoval do
postavení Nejvyššího soudu jako
nejvyšší „obecné“ a judikaturu sjednocu=
jící
soudní instance a sám se stavěl do této pozice,
která mu podle ustálené judikatury nepřísl=
uší.
I kdyby soudy ve 100 % statisticky shromážděných
případů postupovaly neústavně, není to
ještě jednoznačným důkazem pro neústavnost
samotného ustanovení, které jimi bylo např.
vadně aplikováno. Totéž platí opačn=
3;.
Neústavnost se nedá „vypočítat“,
nýbrž jen dovodit předepsaným způsobem. V tomto
ohledu již Ústavní soud svým postupem nehraje ani
roli tzv. třetí komory Parlamentu, nýbrž supluje
aparát Ministerstva spravedlnosti (srov. bod 11
odůvodnění).
6. O tom svědčí i předm=
83;t
sporu mezi stranami, který byl řešen v soudním
řízení, jehož výsledek byl touto
stížností napaden. Z ústavní
stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 2371/11 se pod&aac=
ute;vá,
že spor byl veden o výklad článku 9 Podmínek
užšího výběrového řízen&iac=
ute;
na prodej podniku Stáčírna stolních vod a dž=
usových
nápojů. Konkrétně šlo o to, zda sporné
ustanovení těchto podmínek značí, že za
neuplatnění práva uzavřít kupní smlou=
vu,
sankcionované propadnutím složené jistoty, je
třeba považovat nejen prostou nečinnost vítěze
výběrového řízení, nýbrž i
takové jeho jednání, jímž vítěz
sice v určené lhůtě právo na uzavřen&iacu=
te;
kupní smlouvy uplatnil, avšak posléze od tohoto
záměru ustoupil. V projednávané věci
vítěz, kterým byl v daném případě
právní předchůdce stěžovatele, sdělil
žalovanému v řízení před obecným=
i soudy,
že s ohledem na nedostatek finančních prostředků
kupní smlouvu neuzavře. To soudy v iniciačním
řízení posoudily tak, že nebyly splněny
předpoklady pro vrácení složené jistoty
vyžadované v rámci výběrového
řízení na prodej uvedeného podniku a
jednání žalovaného, který jistotu
odmítl vrátit, je nutné považovat za
„legitimní“.
7. Jinak řečeno, problémem
celé ústavní stížnosti není
otázka konstrukce dovolání, statistik jeho
úspěšnosti či neúspěšnosti z hledisk=
a dovolatelů
a vůbec úpravy řízení o dovolán&iacut=
e;,
nýbrž jeho výsledek, který se podle
stěžovatele vymyká požadavkům na hodnocení
projevu vůle, jak je dosud Nejvyšší soud podle jeho
názoru zastával. Pro stěžovatele je podstatné
– mělo by to být podstatné i pro Ústavn&iac=
ute;
soud – že v této „souvislosti“ ve smyslu &sec=
t;
64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud posoudí napadená rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v tom ohl=
edu,
jak je třeba chápat autonomii vůle smluvních stran =
ve
smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod, popř. jak v této souvislosti vyhodnotí
Ústavní soud „související“
ustanovení soukromoprávních zákoníků=
;.
Tím však v tomto kontextu není § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., který si za svůj cíl zvol=
ilo
většinové rozhodnutí, popř. jimi nejsou ani s
ním související a na něj navazující
další ustanovení občanského soudního
řádu, nýbrž § 35 odst. 2 občanského
zákoníku a § 266, 269, 276 a 281 obchodního
zákoníku z hlediska čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, popř. čl. 2 odst. 4
Ústavy. To vše samozřejmě za předpokladu, že
bude respektováno postavení Nejvyššího soudu
jako soudu „nejvyššího“ pro
rozhodování v této oblasti při
posuzování otázek po právní strán=
ce
zásadního významu. Pro přerušení
řízení podle mého názoru v tomto kontextu
nebylo místo a věc měla být rozhodnuta
posouzením ústavnosti usnesení Nejvyšš&iacut=
e;ho
soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 1113/11-279, které vš=
;ak
bod 1 odůvodnění (pochopitelně) ani nezmiňuje.
8. V celé své ústavní
stížnosti se sám stěžovatel naopak
odvolává na závěry, které
Nejvyšší soud učinil v souvislosti s výkladem
vůle ve smluvních vztazích ve svých dovolac&iacut=
e;ch
rozhodnutích. Nezpochybňuje tak v této souvislosti
zrušované ustanovení např. z toho důvodu, &=
2;e
by bylo neústavní, když by právě díky
své konstrukci umožňovalo pro něj nepředví=
;datelné
rozhodnutí. To však nelze ani dovodit z jednotlivého
případu. Vadná ústavní konstrukce
dovolání by znamenala, že každé
rozhodnutí o dovolání bude zatíženo takovou
vadou neústavnosti, která pramení již ze
samotného použití ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nikoli pouze toto jednotlivé
rozhodnutí (obvykle doktrína „ovoce z
otráveného stromu“). Dosud však Ústavn&iacu=
te;
soud takto tuto úpravu od roku 2000, jak známo, jako
neústavní nehodnotil, a to bez ohledu na problémy,
které dovolání v jeho rozhodování nutn=
283;
způsobuje. Proto se v tomto ohledu nemohu s postupem většiny
ztotožnit, neboť i bez tohoto rozhodnutí mohl II. sen&aacu=
te;t
danou věc rozhodnout, aniž k tomu bylo třeba takto
sporného postupu. Přitom tento názor o neústavnos=
ti
nesdílí nikdo další, jak plyne z
vyjádření, která si soudkyně zpravodajka ve
věci vyžádala od účastníků
řízení a dalších míst (body 6 až=
18
odůvodnění).
9. Stěžovatel požaduje v rá=
;mci
svého ústavně zaručeného práva na
soudní ochranu, aby Ústavní soud zhodnotil, zda se nej=
edná
o překvapivé rozhodnutí v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního sou=
du a
zda takové rozhodnutí ústavně (nikoli obecně
právně) obstojí. Stejně jako stěžovatel v
předmětné věci uvádí, že motivaci k
takovému rozhodnutí Nejvyššího soudu se mu
nepodařilo nalézt a postrádá pro něj
rozumný důvod, tak ani já jsem nenašel důvod,
proč – za situace, kdy výše uvedená
ustanovení občanského a obchodního
zákoníku nebyla shledána neústavními a
bránícími v rozhodnutí o ústavní
stížnosti ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) a § =
78
odst. 2 zákona o Ústavním soudu – se
většina Ústavního soudu rozhodla přehodnocovat
význam, smysl, konstrukci a možnou budoucí úpravu
institutu dovolání, spočívá-li sedes mater=
iae
nota bene nikoli v rušeném ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), nýbrž v ustanovení § 237 odst. 3 o=
. s.
ř.
10. Podmínka § 78 odst. 2 zák=
ona
o Ústavním soudu proto nebyla splněna. Ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sice bylo v
řízení uplatněno, avšak nikoli ve smyslu
podmínky pro přerušení řízení. S=
těžovatel
podal ústavní stížnost, protože se
neztotožnil s výsledkem soudního řízen&iacut=
e;,
konkrétně se závěry Nejvyššího sou=
du v
jeho věci, zatímco závěrů v jiných
rozhodnutích o dovolání se dovolává na
podporu svých tvrzení. Mimochodem je třeba v této
souvislosti poznamenat, že to vyvrací i názor uveden&yac=
ute;
v bodu 2 odůvodnění, neboť výklad
konkrétní smlouvy může mít z hlediska
okolností případu, tedy hodnocení autonomie v$=
7;le
smluvních stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, obecnější d=
osah.
Konečně, co jiného než jedinečné spory me=
zi
konkrétními účastníky mají v
takových případech soudy posuzovat. To, že je z nich
možno činit obecnější závěry, nelze
zpochybňovat jen proto, aby byla za každou cenu nalezena cesta k
napadení rušeného ustanovení. V této
souvislosti vyznívá ovšem dosti zvláštně
bod 3 odůvodnění nálezu, kde se jako argument
uvádí, že posouzení Podmínek užš=
ího
výběrového řízení na prodej podniku
Stáčírna stolních vod a džusových
nápojů nemůže mít judikatorní přes=
ah.
To proto, že naopak v odůvodnění v bodě 17 se ci=
tuje
vyjádření Nejvyššího soudu, které
konstatuje, že pod vlivem judikatury Ústavního soudu byl=
a v
zásadě odstraněna judikatura podmiňující
přípustnost dovolání tím, že
napadené rozhodnutí musí mít onen tzv.
judikatorní přesah, a odůvodnění v bodě 44
obsáhle cituje nosné důvody nálezu sp. zn. IV.
ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), které
zdůrazňují ochranu subjektivních práv dovola=
tele
v takovém jednotlivém případě.
11. Samotné rozhodnutí
většiny již v 1. bodě odůvodnění
vychází z toho, že se stěžovatelka
domáhá „mj. zrušení rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo
101/2007“. Toto kasační rozhodnutí, jehož
výrok zní „Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
19. září 2006 č. j. 3 Cmo 138/2005-160 se zruš=
uje
a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení“, není rozhodnutím
konečným. Tím je až výše uvedené
usnesení o odmítnutí dovolání. V
případě, že kasační rozhodnutí bude
předmětem přezkumu Ústavního soudu, bude to
mít nutně za následek změnu koncepce
přípustnosti ústavní stížnosti a
současně procedury řízení o ní.
Rozhodnutí o „svévoli“ totiž není
již otázkou procesních podmínek
řízení, nýbrž věcí hodnocen&iacu=
te;
opodstatněnosti samotné ústavní
stížnosti. Tímto způsobem jakoby většina
zamýšlela otevřít cestu k postupu nad rámec =
nebo
dokonce v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu, a vyvolávala tak nové pochybnosti o potřebě
napadnout i kasační rozhodnutí v případě=
;,
že bude považováno za „svévolné“,
nemluvě o pochybnostech, které pak vzniknou ve vztahu k § =
72
odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Výtka on&eacut=
e;
svévole může nakonec směřovat na základ=
283;
takového přístupu, který nerespektuje zákl=
adní
postuláty procesního práva, vůči
jakémukoli rozhodnutí v průběhu
řízení. Může se tak týkat
každého rozhodnutí, které může něk=
do
dotčený poté považovat ve smyslu právn&iacut=
e;ho
názoru zde prezentovaného za „svévolné=
220;
a požadovat jeho „zdrženlivý“ (rozuměj ve
stylu – komu chceme, pomůžeme) přezkum. O směru,
kterým se zde Ústavní soud vydává,
mám vážné pochybnosti. Ústavní soud=
ve
smyslu zákona o Ústavním soudu musí vždy
začínat rozplétat věc od jejího konce.
Nemůže si, byť zdrženlivě, jak to názorn=
83;
a velmi nešťastně v praxi demonstruje většina
Ústavního soudu v tomto případě, vybí=
rat
rozhodnutí, kterým začne, protože se to hodí=
z
nějakého důvodu, když navíc tento důvod
leží dokonce mimo předmět samotného
řízení o ústavní stížnosti.
12. Na námitky vůči
samotnému posouzení problematiky dovolání a na
způsob argumentace doprovázený množstvím
úvah, které s projednávanou problematikou
přímo nesouvisejí (názorně body 31 a
násl. odůvodnění) v této souvislosti rezignu=
ji,
neboť podle mého názoru k přerušení
řízení nemělo vůbec dojít. Připoju=
ji
se v tomto ohledu k argumentům uvedeným v odlišném
stanovisku Vladimíra Kůrky.
4. Odlišné stanovisko soudce
Jiřího Nykodýma
S většinovým názorem
pléna, kterým se k návrhu druhého senátu
ruší ustanovení § 237 odst. 1, písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), nesouhlasím. Je tomu tak
především proto, že jsem přesvědčen,
že pro návrh druhého senátu na zrušení
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly
splněny procedurální podmínky pro jeho
podání stanovené zákonem 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdější=
;ch
předpisů. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. =
c)
uvedeného zákona může senát
Ústavního soudu podat návrh na zrušení z&a=
acute;kona
nebo jeho části pouze v souvislosti s rozhodování=
m o
ústavní stížnosti. Jde tedy o případ =
tak
zvané konkrétní kontroly ústavnosti, kter&aacut=
e;
je přípustná jen tehdy, jsou-li zákon nebo jeho
část, jejíž zrušení se navrhuje, v
daném konkrétním případě př&iacu=
te;mo
aplikovány.
V ústavní stížnosti,
kterou bylo vyvoláno řízení u Ústavn&iacut=
e;ho
soudu, ve kterém druhý senát přerušil
řízení a obrátil se na plénum s náv=
rhem
na zrušení shora uvedeného ustanovení, byl napaden
jednak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 č=
;.
j. 29 Cdo 101/2007-197, kterým byl zrušen rozsudek Vrchní=
;ho
soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 3 Cmo 138/2005-160, a dá=
;le
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 č. j. 3 Cmo
205/2010-240 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.=
5.
2011 č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, kterým bylo odmítnuto d=
ovolání
směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Pr=
aze
ze dne 25. 10. 2010 č. j. 3 Cmo 205/2010-240.
I když v petitu ústavní
stížností je navrhováno zrušení
všech tří uvedených rozhodnutí,
veškerá argumentace ústavní stížnosti=
je
směřována proti rozsudku Nejvyššího soudu=
ze
dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 101/2007-197. Proti tomuto rozhodnut&iac=
ute;
je podání ústavní stížnosti
nepřípustné, neboť je podáno po lhůt=
83;
a kromě toho Ústavní soud zásadně nepři=
pouští
ústavní stížnost proti kasačnímu
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, =
82;e
takové rozhodnutí není konečné a
účastníci řízení mohou v
dalším řízení uplatňovat na ochranu
svých práv další námitky, a tudí=
82;
není vyloučeno, že dosáhnou nápravy př&=
iacute;padného
ústavněprávního deficitu, ke kterému mohlo
dojít ve fázi do kasačního rozhodnutí [k t=
omu
viz např. nález sp. zn. II. ÚS 248/04 ze dne 31. 8. 2005=
(N
168/38 SbNU 343) nebo usnesení IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 20=
06
(U 4/40 SbNU 781)]. Argumentace nálezu k této
výhradě, která je rozvedena v části VI, je
nepřesvědčivá, neboť tam uváděn&eacu=
te;
výjimky z uvedené zásady stěží
dopadají na souzený případ.
Kromě toho zrušení pouze
ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř.
nedává smysl, protože uvedené ustanovení n=
elze
aplikovat bez ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jehož
zrušení se nenavrhuje, a to zřejmě proto, že v
poslední novelizované úpravě nebylo ve věci,
které se týká ústavní stížno=
st,
aplikováno a v té podobě, ve které bylo
aplikováno, ho nelze zrušit, protože novelou o. s. ř.=
provedenou
zákonem č.7/2009 Sb., účinnou od 1. 7. 2009, bylo
podstatným způsobem změněno. Ostatně argumenta=
269;ní
potenciál nálezu se vyčerpává
především v rovině nepředvídatelnosti
rozhodování Nejvyššího soudu při
posuzování otázky zásadního
právního významu, a tedy tvrzenou neurčitost&iacu=
te;
zákonem vymezených podmínek pro takový
závěr.
Definice zásadní právn&iacu=
te;
významnosti, tak, jak je upravena v ustanovení § 237 ods=
t. 3
o. s. ř. včetně formulace „zejména“, a
prostor pro uvážení přípustnosti
dovolání podle mého názoru nezaklád&aacu=
te;
nepředvídatelnost rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a to i při vědomí toho, že může
docházet k rozdílnému výkladu otázky
zásadního právního významu. Smyslem
úpravy je dosáhnout sjednocení judikatury obecný=
;ch
soudů a toto ustanovení vytváří podmí=
nky,
aby se v podstatě každá věc, až na výjimky
stanovené zákonem, mohla dostat k Nejvyššímu
soudu, jehož hlavním posláním je právě
sjednocovat výklad obecně závazných
předpisů. Nepředvídatelnost proto netkví ve
formulaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř., ale v
úpravě ústavněprávního přezkumu
rozhodnutí Nejvyššího soudu o této otá=
;zce
Ústavním soudem, která navozuje stav právn&iacu=
te;
nejistoty, zda podáním dovolání, jehož
přípustnost je na uvážení Nejvyšš&=
iacute;ho
soudu, se účastník v případě
neúspěchu, zejména dospěje-li dovolací soud k
závěru, že nebyla položena vůbec
žádná právně významná
otázka, nezbavuje možnosti podat ústavní
stížnost proti předchozím rozhodnutím soudu
prvního stupně a odvolacího soudu, která by v tak=
ovém
případě mohla být považována za
opožděně podanou. Tento problém tkví ve formul=
aci
ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním
soudu.
5. Odlišné stanovisko soudce Milosla=
va
Výborného
K výroku i odůvodnění
přijatého nálezu uplatňuji podle ustanovení
§ 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soud=
u,
ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o Ústavním soudu“)
odlišné stanovisko. Argumenty, jimiž jsem možnost,
potřebnost a správnost přijetí
vyhovujícího nálezu vyvracel, nebyly k mé
žalosti většinou pléna akceptovány,
pročež je nyní ve stručnosti v tomto disentu shrnuji.=
I.
Výhrady procesní
1. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu je návr= h na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti. <= o:p>
2. Účelem citovaného
ustanovení je umožnit senátu Ústavního sou=
du,
aby mohl vyvolat řízení o kontrole ústavnosti
zákonné normy v situaci, kdy by bez takového přez=
kumu
nebylo možno případ senátem projednávan&yacu=
te;
vyřešit. To však není a nebyl případ
náš. Měl-li totiž navrhující sená=
;t
za to, že ústavně zaručená základn&iacu=
te;
práva stěžovatele byla (mimo jiné) porušena
právě tím, že Nejvyšší soud
vyhověl dovolání vedlejšího
účastníka, nic mu nebránilo v rámci
přezkumu následných rozhodnutí věc posoudit.
Při absenci nezbytné souvislosti bezprostřední kont=
roly
napadené normy s projednávanou věcí byl proto
podaný návrh II. senátu ve své podstatě
návrhem na nikoli konkrétní, ale abstraktní
kontrolu normy; k takovému návrhu však Ústava ani
zákon o Ústavním soudu (jímž je Úst=
avní
soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) aktivn&iacu=
te;
legitimaci senátu Ústavního soudu neposkytuje. K tomu
odkazuji též na nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne=
11.
7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.; dostupný též
– stejně jako rozhodnutí dále citovaná R=
11;
na http://nalus.usoud.cz). Výslovně zde Ústavní s=
oud
uvedl: „Plénum Ústavního soudu rozhodovalo v
řízení o konkrétní kontrole norem,
přičemž v judikatuře týkající se
důsledků derogačního nálezu v tomto
řízení, založeném na splnění
podmínek § 74 zákona o Ústavním soudu [viz
zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, I. ÚS
738/2000, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu …, svazek 24, nálezy č. 179=
a
180], Ústavní soud opakovaně zdůraznil:
,Přestože ústavní stížnost a náv=
rh
na zrušení ustanovení zákona představuj&iacu=
te;
relativně oddělené návrhy, o kterých
Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze
přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ
řízení před Ústavním soudem totiž
spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy
podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o
ústavnosti napadeného právního předpisu je
konkrétní souzená věc, v níž
napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, ž=
e z
vyhovění návrhu na zrušení
právního předpisu nelze automaticky usuzovat té=
382;
na vyhovění samotné ústavní
stížnosti. Není možné zcela vyloučit
– byť výjimečnou situaci – kdy i po
zrušení napadeného ustanovení právní=
;ho
předpisu Ústavní soud ústavní
stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť
shledá, že v konkrétním případě
zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně
chráněná základní práva stě=
82;ovatele?
je však zároveň zřejmé, že při
rozhodování o ústavní stížnosti
musí Ústavní soud k derogačnímu nál=
ezu
v řízení o kontrole norem přihlédnout. V
opačném případě by totiž podaná
ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivn&iacut=
e;
funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených
základních práv nebo svobod stěžovatele.R=
16;
K uvedenému Ústavní soud dodává, že
předpokladem zahájení řízení o tomto =
typu
konkrétní kontroly norem je řádně podan&aacu=
te;
a přípustná ústavní
stížnost.“
3. Považoval jsem a považuji za chybu,
že aktivismus II. senátu nerespektující
předcházející (nejen shora citovanou) judikaturu
Ústavního soudu rozhodující většina
akceptovala, neboť tím zcela setřela nikoli
nevýznamný rozdíl mezi abstraktní a
konkrétní kontrolou právní normy. Jen na
prvý pohled se může zdát, že toto
rozlišení je pouhým teoretickým konstruktem bez
praktického dopadu. Ve skutečnosti připuštěn&iac=
ute;
možnosti, aby abstraktní kontrolu zákona zahájil =
soud
(zde senát Ústavního soudu) činí ze
soudní moci téměř aktéra procesu
zákonodárného, tudíž procesu nutně
politického; a to je pro demokratickou tvorbu zákonů
nepřípadné a nebezpečné.
4. Nad již uvedené nebyla v souvislo=
sti
s otázkou aktivní legitimace navrhovatele vzata v potaz ani
stabilizovaná a jednoznačná judikatura
Ústavního soudu upínající se k otá=
;zce
přípustnosti ústavní stížnosti.
5. Bylo prvotně povinností
navrhujícího senátu, aby nejprve uvážil, z=
da
se s touto judikaturou, jakož i s judikaturou citovanou shora v odstav=
ci 2
nedostává do rozporu, a poté – měl-li by za=
to,
že je třeba ji překonat – postupoval, sám jsa t=
outo
judikaturou vázán, cestou v zákoně o
Ústavním soudu (§ 23) předvídanou, tj.
předložil svůj odchylný názor k rozhodnut&iacu=
te;
plénu.
6. Je zjevné, že napadené
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo
aplikováno v předcházejícím
řízení toliko při rozhodování
Nejvyššího soudu rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 101/2007 ze dne =
22.
12. 2009, jímž Nejvyšší soud vyhověl
dovolání vedlejšího účastníka a
dovoláním napadený předcházejíc&iac=
ute;
rozsudek Vrchního soudu v Praze (č. j. 3 Cmo 138/2005-160)
zrušil. Spojil tedy II. senát své návrhové
oprávnění s projednáváním
ústavní stížnosti napadající
kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. V
této části byla však ústavní
stížnost nepřípustná. Výslovně t=
ak
judikoval Ústavní soud v desítkách rozhodnut&ia=
cute;
– pro ilustraci postačí odkázat jen na nález
sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) nebo na
usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (docela
nedávno určené rozhodnutím pléna
Ústavního soudu k publikaci), nejnověji též =
na
nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012.
7. Tento lapsus navrhovatele dodatečně
snaží se přijatý nález napravit v
odstavcích 29 a 30 svého odůvodnění.
Soudím, že se tak děje nejen opožděně, ale i
neúplně, a především nesprávně.
8. Neúplnost předložené
argumentace spatřuji prvotně v naprostém
nevyrovnání se s existující judikaturou
(příkladmo) uvedenou zde v odstavci 2 a dále v
mlčení o faktu, že otázka nepřípustnosti
ústavní stížnosti proti kasačnímu
rozhodnutí, jímž řízení
nekončí, byla již mnohokráte Ústavním
soudem, a to jednoznačně, řešena (srov. zde odstavec 6),
pročež se minimálně slušelo dříve
přijatá řešení zmínit, podrobit eventu&=
aacute;lní
kritice, argumentačně vyvrátit či doplnit, nikoli
však bez citace alespoň nálezových rozhodnutí=
; k
této problematice se vážících jen jaksi
mimochodem nastolit novou doktrínu.
9. Tato nová doktrína v
zásadě je vybudována na následující=
ch
tezích:
a) proti kasačnímu rozhodnutí
(Nejvyššího soudu) je ústavní
stížnost nepřípustná; avšak
b) jsou případy, kdy pří=
pustná
přece jen jest; a konečně
c) kasační rozhodnutí se mohou
stát předmětem přezkumu až poté, co
stěžovatel vyčerpal prostředky, které měl k
dispozici v návaznosti na kasační rozhodnutí.
10. Vůči těmto tezím nov=
283;
připouštějícím podání
ústavní stížnosti proti kasačním
rozhodnutím předkládám
následující námitky.
11. Jen na okraj k tezi shora uvedené pod
písmenem c): ještěže ovšem byl tento dodatek
připojen – jinak by do hry vstupovala i otázka včasn=
osti
ústavní stížnosti spojená dokonce s
možností rušení kasačních rozhodnut&iac=
ute;
v průběhu procesu.
12. Je-li však dle většiny
pléna tak jako tak nezbytné, aby před podán&iacut=
e;m
ústavní stížnosti proti kasačnímu
rozhodnutí absolvoval stěžovatel následné
řízení, nepřináší
přijatá novinka pro ochranu ústavních práv
stěžovatele vůbec nic. Byla-li by následnými
rozhodnutími v důsledku vázanosti nižší=
ho
soudu názorem soudu vyššího porušena
ústavně zaručená práva stěžovatele,
nic nebrání zrušením takovýchto
rozhodnutí ústavněprávní ochranu
stěžovateli poskytnout; že tu nemůže dojít k
žádné kolizi (tím méně pak, že by
byla vyloučena ústavněprávní ochrana pr&aacu=
te;v
účastníka řízení) vysvětlil
Ústavní soud již ve shora citovaném nálezu=
sp.
zn. IV. ÚS 290/03, v němž výslovně uvedl nejen,
že je ústavní stížnost do kasační=
;ho
rozhodnutí dovolacího soudu nepřípustná, a=
le
také že soudy, jejichž rozsudky byly nálezem
Ústavního soudu zrušeny, budou v dalším
řízení vázány podle čl. 89 odst. 2
Ústavy právě rušícím nálezem
Ústavního soudu, a nikoliv
předcházejícími závěry
obsaženými v kasačním rozsudku
Nejvyššího soudu.
13. Výjimka dle teze uvedené shora=
v
odstavci 9 b) je navíc dle mého názoru nejen
nepotřebná, ale především vadně
zdůvodněná.
14. Oba modelové případy
odůvodňující onu výjimku, tak jak jsou nasto=
leny
v odstavci 29 nálezu, jsou především zcela
nesouměřitelné. Už tím vysvětlení
potřeby jejího zavedení do procesní praxe
Ústavního soudu značně trpí.
15. K modelové situaci první
(pozdě podané dovolání bylo projednáno a b=
ylo
mu vyhověno) připomínám, že není
znám případ takto konstruovaný; došlo-li by k
němu v budoucnu, je řešitelný současnými
nástroji (srov. zde odstavec 12).
16. Nebezpečné jsou však
závěry plynoucí z modelu druhého
(přípustnost dovolání byla posouzena
svévolně). Bližším rozborem ukazuje se toti=
82;,
že výjimka zde vytvářená ve skutečnosti
výjimkou není. Připustila-li totiž
rozhodující většina pléna, že obdobou
modelu prvního (sám si ani trochu nemyslím, že by
šlo o „obdobu“) je situace svévolného
posouzení přípustnosti dovolání, nejudikov=
ala
tím toliko názor o přípustnosti ústavn&iac=
ute;
stížnosti do údajně svévolně
přijatého kasačního rozhodnutí, ale prvotn=
283;
důsledek, který z tohoto názoru vyplývá:
totiž, že u každého ústavní
stížností napadeného kasačního
rozhodnutí je nutno zkoumat, bylo-li či nebylo-li o jeho
přípustnosti uvažováno Nejvyšším
soudem svévolně; z výjimky se tím stáv&aac=
ute;
stoprocentní pravidlo. Nadto nezkoumala by se svévolnost
rozhodnutí, ale svévolnost úvahy o
přípustnosti dovolání, kterážto
úvaha jako nezbytná předběžná
myšlenková operace není obsažena ve výroku
rozhodnutí, nýbrž nejvýše v jeho
odůvodnění.
17. Není přitom pravda, že R=
11;
cituji z odstavce 29 nálezu – „[p]okud by tak
Ústavní soud setrval na kategorickém závěr=
u o
nepřípustnosti ústavní stížnosti proti
kasačním rozhodnutím nejvyšších
soudních instancí, ocitla by se část soudní=
;ho
řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly,
neboť by de facto byla těmto soudům dána
téměř neomezená kasační pravomoc, kdy
případné vybočení z mezí
spravedlivého procesu by soud nižší instance nebyl
oprávněn korigovat a ústavněprávní
ochrana práv účastníka řízení =
by
byla rovněž, skrze nepřípustnost ústavní
stížnosti, vyloučena.“ Naopak většinou
prosazený striktní závěr vyvolává
otázku, zda je tedy stěžovatel povinen kromě
následného (následných) rozhodnutí napad=
nout
i předcházející rozhodnutí kasačn&iac=
ute;
(pro svévoli při jeho přijetí; zde
podotýkám, že byla-li by následná
rozhodnutí opírající se o právní
názory zrušujícího rozsudku
Nejvyššího soudu protiústavní, vždy by
zřejmě bylo nutno hodnotit rozsudek Nejvyššího s=
oudu
jako rozhodnutí svévolně učiněné).
18. Konstrukce přípustnosti
ústavní stížnosti proti kasačnímu
rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro uvedené n=
ejen
rozporná s existující judikaturou Ústavní=
;ho
soudu, ale i bezvýznamná jak pro projednání
případu řešeného II. senátem
Ústavního soudu, tak i obecně. Jediným její=
;m
účelem může být dodatečně ospravedln=
it
aktivní legitimaci II. senátu k podání
návrhu; s tím však souhlasit nemohu.
19. In concreto kladu si otázku, jak
vlastně derogační rozhodnutí pléna
pomůže II. senátu bezchybně vyřešit
případ jím posuzovaný. Nenalézaje na n&iac=
ute;
relevantní odpověď, docházím oklikou k ji=
82;
dříve vyloženému názoru, že zde II.
senát zahájil nikoli konkrétní, ale
abstraktní kontrolu normy.
20. Měl být tedy návrh II.
senátu odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1
písm. c) zákona o Ústavním soudu.
II.
Výhrady věcné
21. Při mém
přesvědčení, že návrh neměl bý=
;t
pro neoprávněnost navrhovatele vůbec
projednáván, mohl bych zůstat u výhrad
procesních. Považuji však za slušné
vyjádřit alespoň stručně svůj nesouhlas i s
posouzením věci samé.
22. V nálezu
shromážděné derogační důvody
považuji za značně nepřesvědčivé. Lze
jistě souhlasit s obecnými vývody stran práva na
přístup k soudu a stran předvídatelnosti
soudního rozhodování, avšak aplikace těchto
principů na přezkum ústavnosti napadeného
zákonného ustanovení je nepřípadná.=
I
kdyby Nejvyšší soud rozhodoval o přípustnosti
dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm=
. c)
o. s. ř. nejednotně či rozkolísaně, ba dokonce
(někdy) i svévolně, nebyl by to relevantní argument=
pro
zrušení právní normy. Jakékoli excesy p=
45;i
rozhodování, tj. při aplikaci právní normy,
mají být korigovány rušením excesivn&iacut=
e;ch
rozhodnutí, nikoliv rušením normy samotné.
Letitá a správná doktrína Ústavní=
ho
soudu, že důvod k derogaci kterékoliv právní
normy dán je pouze tehdy, nelze-li tuto normu ústavně
konformně vyložit, je zde – opět mlčky a bez
protiargumentace – bez dalšího opuštěna, a to i
když přezkoumávané ustanovení nejenže
ústavně konformně vyložitelné jest, ale
také v současnosti, právě i pod vlivem judikatury
Ústavního soudu, Nejvyšším soudem v souladu s
touto judikaturou vykládáno je. I kdyby v tom či onom
případu došlo k svévoli, není to, jak je
již shora uvedeno, důvod ke zrušení v podstatě
rozumného ustanovení procesního práva. A to
již ani nezmiňuji provázanost derogovaného
ustanovení především s ustanovením § 237
odst. 3 o. s. ř. poskytujícím pro interpretaci
přípustnosti tzv. nenárokového dovolán&iac=
ute;
dostačující vodítko.
23. Řadu dalších důvod$=
7;,
pro něž k derogaci napadeného ustanovení dojí=
;t
nemělo, uvedli ve svých odlišných stanoviscí=
ch
ostatní disentující soudci. Nepovažuji za
přínosné jimi předloženou argumentaci opakovat=
.
III.
Závěr
24. Celý nález zdá se
být prolnut pocitem většiny, že derogací
napadeného ustanovení a jeho novou,
„lepší“ formulací vytvoří se stav
příznivější předvídatelnosti
rozhodování Nejvyššího soudu v otázce
přípustnosti dovolání.
25. Těžko bych však hledal
příklad více nepředvídatelného
rozhodnutí Ústavního soudu, než je práv=
83;
nález nyní většinově přijatý. Po m=
noho
let v desítkách, ba spíše stovkách
případů nenalézal Ústavní soud
žádný důvod k pochybnostem o ústavní =
konformitě
nálezem rušeného zákonného ustanoven&iacut=
e;.
Náhlé prozření o protiústavnosti § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. neřešitelné ani
výkladově může zaskočit zákonodárce
až natolik, že přípustnost dovolání pro=
ti
rozhodnutím nikoli diformním ponechá bez úpravy,
čímž by se v důsledku nálezu
Ústavního soudu přístup
účastníků k Nejvyššímu soudu
dramaticky zúžil. Ústavně je snad taková kon=
strukce
civilního procesu možná, nemyslím si však,
že je správná.
26. Neplatí a nestačí, že
většina pléna Ústavního soudu zřejm=
3;
pociťovala ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., respektive jeho aplikaci Nejvyšším soudem za
problém. Byť by tu aplikační oříšek
byl, byl řešitelný a řešení
Nejvyšší soud i Ústavní soud již
dříve nalezly, a to aniž by dosud považoval
Ústavní soud za potřebné přistoupit k
derogačnímu rozhodnutí. Má-li nyní
rozhodující většina za jisté, že
„nazrál čas“ (odstavec 67 nálezu) k jin&eacu=
te;
než dosavadní legislativní formulaci,
přehlíží tím poněkud optimisticky, &=
2;e
k nové úpravě zákonodárce přistoupit
nemusí. Kromě toho, byť by k ní i přikroč=
il,
ztěžka lze předpokládat, že ta by – jako
ostatně zpravidla každá procesní novinka –
nepřinesla s sebou, třebas i jen dočasně,
interpretační a aplikační potíže. V
rámci ochrany ústavnosti měl by Ústavní so=
ud
svými derogačními nálezy řešit
skutečné – to jest bez derogace neodstranitelné
– problémy, a nikoliv demonstrovat svoji ambici stát se
návodcem zákonodárné úpravy,
jejíž bezproblémovost je pouhým ztěžka
uskutečnitelným přáním.
Pl.ÚS
29/11 ze dne 21.02.2012 |
str. 2 |