MIME-Version: 1.0 Content-Type: multipart/related; boundary="----=_NextPart_01CD5BBB.DB132790" Tento dokument je webová stránka tvořená jedním souborem, rovněž nazývaná soubor webového archivu. Zobrazí-li se tato zpráva, znamená to, že prohlížeč nebo editor nepodporuje soubory webových archivů. Stáhněte si prohlížeč, který podporuje webový archiv, například aplikaci Windows® Internet Explorer®. ------=_NextPart_01CD5BBB.DB132790 Content-Location: file:///C:/EC09C639/NS_22_Cdo_1423_2009.htm Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/html; charset="us-ascii"
Podle rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 1423/2009 ze dne 25.5.2011:
Právní
věty:
I.
V rámci soudního rozhodování o důleži=
té
záležitosti odhlasované shromážděn&iacu=
te;m
vlastníků jednotek nemusí žalobce v žalobě
uvést konkrétní způsob (věcného) "=
5;ešení
takové důležité záležitosti. Tento
požadavek by totiž ve svém důsledku vedl fakticky k t=
omu,
že názor vyjádřený v žalobě
přehlasovaným vlastníkem bytové jednotky, a
tudíž vlastníkem minoritním, by bylo možno
prosadit prostřednictvím soudního přezkumu
rozhodnutí o důležité záležitosti proti
většinovému rozhodnutí mimo rámec
hlasování shromáždění
vlastníků jednotek. Nadto, vlastník jednotky, kter&yacut=
e;
se domáhá rozhodnutí o důležité
záležitosti, může v řadě
případů vyjádřit podanou žalobou toliko
nesouhlas s rozhodnutím jako takovým, aniž by měl
současně zájem na realizaci jiného rozhodnutí
ohledně důležité záležitosti.
II.
Z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v
důležité záležitosti není bez
dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se
hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím
nesouhlasí. To by vedlo k tomu, že vlastník jednotk=
y,
který se nezúčastnil schůze
shromáždění např. z vážných
zdravotních či jiných obdobných důvodů,=
by
již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z možnosti
podat žalobu týkající se posouzení
většinového rozhodnutí v důležité
záležitosti, což by bylo v rozporu s rozsahem
ústavního práva na soudní ochranu poskytovanou v
režimu čl. 36 Listiny základních práv a svob=
od.
ROZSU=
DEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v
senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Balá=
;ka
a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žal=
obce
V. P., zastoupeného=
JUDr.
Kateřinou Nečasovou, advokátkou se sídlem v Praze 1=
0,
Zvonková 3048, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domů =
69;.
p. 2309 - 2311, Čs.
armády, Pardubice, =
se
sídlem v Pardubicích, Zelené předměstí=
;, Čs.
armády 2310, identifikační číslo osoby:
26005387, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Beránkem,
advokátem se sídlem v Pardubicích,
Pernštýnské nám. 80, o zrušení
usnesení shromáždění společenství
vlastníků, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm
40/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchní=
ho
soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 14 Cmo 478/2007–193,
takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
srpna 2008, č. j. 14 Cmo 478/2007–193, ve spojení s rozsu=
dkem
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 4. září 2007, č. j. 55 Cm
40/2007–168, se ruší a věc se vrací=
Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočka v
Pardubicích k dalšímu
řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce jako spoluvlastník bytové jednotky se domá=
;hal
zrušení usnesení žalovaného uvedené v
zápisu ze schůze shromáždění
společenství vlastníků bytových jednotek domu
konaného dne 19. ledna 2006 proto, že uvedené
rozhodnutí tím, že se týkalo výměny o=
ken
v celém domě, tj. včetně oken bytových jednote=
k,
které jsou podle prohlášení vlastníka budo=
vy
ve výlučném vlastnictví jednotlivých
vlastníků bytů, řešilo věc, o ní&=
2; žalovanému
nepřísluší rozhodovat. V důsledku toho bylo
neoprávněně zasaženo do vlastnických prá=
;v
jednotlivých vlastníků bytových jednotek.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2007, č=
;.
j. 55 Cm 40/2007–168, zamítl žalobu, „aby bylo
zrušeno usnesení Společenství vlastníků
jednotek domu č. p. 2309-2311 Čs. Armády, 530 02 Pardubice,
uvedené v zápisu z členské schůze z 19. 1. 2=
006,
kterým byla schválena výměna oken a byl
požádán výbor správy domu, aby připra=
vil
řádné a srozumitelné podmínky na
výběrové řízení druhu dodávky a
dodavatelů, a že výměna oken bude hrazena z fondu
údržby, do kterého všichni
přispívají“ a rozhodl o nákladech
řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobce je
spoluvlastníkem bytové jednotky č. 2310/20 v bytov&eacut=
e;m
domě č. p. 2310 v k. ú. a obci P. a členem
žalovaného společenství vlastníků.
Shromáždění vlastníků bytů
usnesením ze dne 19. ledna 2006 schválilo
usnášeníschopnou většinou členů
výměnu oken v domě a výbor společenství=
byl
požádán, aby připravil řádné a
srozumitelné podmínky ve výběrovém
řízení ohledně druhu dodávky a dodavatel$=
7; s
tím, že výměna bude hrazena z fondu údrž=
;by.
Žalovaný 17. května 2006 uzavřel smlouvu o díl=
o se
společností VEKRA, spol. s r. o., jejímž
předmětem byla výroba, dodávka, demontáž=
; a
montáž plastových oken a dveří v
předmětném domě s termínem ukončení
20. října 2006. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že návrh, který by řešil
neshody vlastníků jednotek ve vztahu ke společenství
nemá oporu v zákoně č. 72/1994 Sb., o
vlastnictví bytů. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1242/2001 (správn=
283;
zřejmě „28 Cdo 1242/2001“) zdůraznil, že
zvláštní úprava týkající se
rozhodování vlastníků jednotek a
řešení jejich neshod je upravena v zákoně =
9;.
72/1994 Sb. a nikoliv v občanském zákoníku.
Zákon o vlastnictví bytů zakládá v § =
11
pod rubrikou „společenství vlastníků
jednotek“ i mechanismus řešení sporů
vlastníků jednotek, odlišný od způsobu
rozhodování neshod mezi spoluvlastníky podle § 13=
6 a
násl. obč. zák. Ve smyslu § 11 odst. 3 zákon=
a o
vlastnictví bytů se žalobce v případě
rozhodnutí o výměně oken v domě a
úhradě z fondu oprav, kde jde patrně o důležitou
záležitost, mohl domáhat, aby soud o této
záležitosti rozhodl, nemohl se však domáhat
zrušení usnesení shromáždění
společenství vlastníků, jímž bylo o
této záležitosti rozhodnuto. Takový postup
zákon č. 72/1994 Sb. podle názoru soudu prvního
stupně nepředpokládá.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soudR=
20;)
k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. srpna 2008, =
9;.
j. 14 Cmo 478/2007–193, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolací=
;ho
řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně, jež
dále doplnil prohlášením vlastníka a
zopakováním důkazu zápisem ze
shromáždění žalovaného ze dne 19. ledna
2006, z něhož zjistil, že na shromážděn&iac=
ute;
bylo přítomno 76,81 % vlastníků,
shromáždění bylo
usnášeníschopné, bylo rozhodnuto o
výměně oken, o tom, že bude hrazena z fondu
údržby, a že žalobce nebyl na
shromáždění přítomen. Na
základě toho se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a rovně=
382;
i s jeho právním posouzením věci. Doplnil, že
účel institutu § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994,
jímž je (také) vyřešení sporné
důležité záležitosti mezi
přehlasovaným vlastníkem a ostatními vlastn&iacut=
e;ky
jednotek na shromáždění, nasvědčuje
výkladu, aby soud záležitost vyřešil
věcně, tedy nikoliv jen zrušením usnesení
shromáždění, jímž se záleži=
tost
v úplnosti neřeší. V petitu žaloby by
tudíž takové řešení mělo být
navrženo. Podle názoru odvolacího soudu je však
žaloba neopodstatněná i z důvodu, že práv=
o na
předmětnou ochranu má přehlasovaný vlastn&iacu=
te;k,
jímž však žalobce, který se schůze
shromáždění nezúčastnil, nebyl, a nebyl
tedy přehlasován. Z uvedených důvodů
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podle jeho obsahu uplat=
nil
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) =
o.
s. ř. Vymezil tři otázky zásadního prá=
;vního
významu: 1) zda je možné k podání žal=
oby
při řešení sporů mezi vlastníky,
případně mezi vlastníkem a společenství=
m,
použít i obecné právní normy,
konkrétně občanského zákoníku v
rámci žaloby na určení neplatnosti právn&iac=
ute;ho
úkonu pro rozpor se zákonem, 2) zda je namístě
dovolávat se při vymezení společných
částí domu výkladů jiných instituc&ia=
cute;
(Ministerstva pro místní rozvoj) než výkladu soud=
u a
3) otázku aktivní legitimace člena společenstv&iacu=
te;,
který nebyl přítomen na schůzi shromážd=
ění
vlastníků, k podání žaloby podle § 11 o=
dst.
3 zák. č. 72/1994 Sb. Žalobce má za to, že
nalézací soudy zamítly nesprávně žalo=
bu z
procesních hledisek, aniž by se jí zabývaly po
věcné stránce, tj. z hlediska posouzení
otázky, zda společenství mohlo o otázce oken a je=
jich
oprav rozhodovat. Ať již zněl žalobní náv=
rh
jakkoliv, nalézací soudy měly posoudit zákonnost
rozhodnutí žalovaného a následně naplnit svou
poučovací povinnost tak, aby spor mohl být rozhodnut za
použití jiných ustanovení zákona než
těch, jichž se žalobce dovolával. Podle názoru
dovolatele k vydání usnesení žalovaného
společenství nemohlo dojít, neboť tím
společenství překročilo rámec své
právní subjektivity, přičemž takové
rozhodnutí nemohlo být nahrazeno jinak než tím,
že bude zrušeno, což by bylo možné považova=
t za
věcné řešení, případně mohlo
být žalobě vyhověno tak, že soud určí
„neplatnost takového rozhodnutí pro jeho
nepřípustnost z hlediska jeho aktivní legitimace“.
Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení=
.
Žalované společenství se ztotožnilo s
právním názorem odvolacího soudu ohledně n=
emožnosti
domáhat se soudní ochrany ve smyslu § 11 odst. 3
zákona č. 72/1994 Sb. v případě člena
společenství vlastníků bytů, který nebyl
přítomen na shromáždění
vlastníků, a také s právním posouzen&iacut=
e;m
petitu žaloby jako nesprávného soudem prvního
stupně. Z uvedených důvodů označilo
společenství dovolání za
nepřípustné a navrhlo jeho odmítnutí.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související
zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma
ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení =
9;l.
XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývaj&=
iacute;
účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů; užití nového
ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.<=
o:p>
Nejvyšší soud České republiky (dále
„Nejvyšší soud“) jako soud dovolací pro=
to
při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění
účinném do novely provedené zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je přípustné za splněn&iacu=
te;
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 ods=
t. 1
písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad
stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl
naplněn, přicházela v úvahu přípustnost
dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V případě prvních dvou dovolatelem vymezených
otázek zásadního právního významu
není přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu dána, jelikož na řešení
těchto právních otázek není rozhodnut&iacu=
te;
odvolacího soudu založeno.
Dovolání je však přípustné z hlediska
dovolatelem vymezené otázky zásadního
právního významu, tj. aktivní legitimace č=
lena
společenství, který nebyl přítomen na
schůzi shromáždění vlastníků, k
podání žaloby podle § 11 odst. 3 věty
třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů (dále též jen „ZVB“).
Současně pak je přípustné i pro posouzen&iacut=
e;
přezkumu správnosti názoru odvolacího soudu, &=
2;e
vlastník jednotky domáhající se přezkumu r=
ozhodnutí
o důležité záležitosti je povinen navrhnout
řešení sporné důležité
záležitosti, neboť obě uvedené
právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešeny.
Dovolání je důvodné.
Podle § 11 odst. 3 ZVB je při hlasování
shromáždění vlastníků jednotek
rozhodující velikost spoluvlastnických podíl=
67;
vlastníků jednotek na společných částech
domu (§ 8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají
postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti
hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné větš=
iny
nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka
jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost,
může přehlasovaný vlastník jednotky
požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno
uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí
rozhodnutí, jinak právo zanikne.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno
především na právním závěru, =
82;e
v rámci soudního rozhodování o důleži=
té
záležitosti odhlasované shromážděn&iacu=
te;m
vlastníků jednotek musí žalobce v žalobě
uvést konkrétní způsob řešení
takové důležité záležitosti.
Tento názor není správný.
V režimu § 11 odst. 3 věty třetí ZVB se jedn&aac=
ute;
o řešení případů, kdy vlastníci
jednotek v souladu s jejich oprávněním
vyplývajícím z uvedeného zákonného
ustanovení rozhodli potřebnou většinou o realizaci
důležité záležitosti, přičemž
přehlasovaný spoluvlastník s tímto
většinovým rozhodnutím nesouhlasí a má
právo požádat soud, aby o této záleži=
tosti
rozhodl. Jedná se o speciální žalobu na
nepřípustnost realizace rozhodnutí o
důležité záležitosti, které mů&=
2;e
soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Nemůže sv&yacut=
e;m
rozhodnutím měnit učiněné
většinové rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by
návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je
namístě jiné rozhodnutí o důležit&eacut=
e;
změně. Zákon podklad pro autonomní rozhodnutí
soudu o důležité záležitosti neposkytuje
právě z toho důvodu, že se jedná o
posouzení již učiněného rozhodnutí
založeného na principu majority. Formulace žalobního
návrhu musí korespondovat nesouhlasnému stanovisku s
většinovým rozhodnutím a bude záviset na jeho
konkrétním obsahu.
Z uvedeného vyplývá, že závěr
odvolacího soudu, že žalobce je povinen v
řízení navrhovat věcné řešen&iacut=
e;,
jež se váže k důležité
záležitosti není správný. Stanovisko
odvolacího soudu by ve svém důsledku vedlo fakticky k to=
mu,
že názor vyjádřený v žalobě
přehlasovaným vlastníkem bytové jednotky, a
tudíž vlastníkem minoritním, by bylo možno
prosadit prostřednictvím soudního přezkumu
rozhodnutí o důležité záležitosti proti
většinovému rozhodnutí mimo rámec
hlasování shromáždění
vlastníků jednotek. Nadto, vlastník jednotky, kter&yacut=
e;
se domáhá rozhodnutí o důležité
záležitosti, může v řadě
případů vyjádřit podanou žalobou toliko
nesouhlas s rozhodnutím jako takovým, aniž by měl
současně zájem na realizaci jiného rozhodnutí
ohledně důležité záležitosti. V pomě=
rech
souzené věci se tato skutečnost promítá v to=
m,
že žalobce nesouhlasí s rozhodnutím o
důležité záležitosti (výměnou oken=
v
celém domě), přičemž z povahy věci
vyplývá, že vyjadřuje-li přímý
nesouhlas s tím, aby okna byla jakkoliv měněna,
nemůže navrhovat alternativní rozhodnutí o té=
;to
záležitosti, neboť jeho stanovisko se redukuje na
požadavek, aby k výměně oken nedošlo.
Pro úplnost této části odůvodnění
dovolací soud dodává, že formulace
žalobního návrhu musí odpovídat
nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnut&iac=
ute;m
podle okolností konkrétního případu; s
tímto požadavkem není návrh žalobce na
„zrušení usnesení žalovaného“ v
rozporu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikat=
ury
potud, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok
jeho rozhodnutí; případným návrhem
žalobce na znění výroku rozhodnutí přit=
om
není vázán. Při formulaci výroku
rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z
obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou
skutečně domáhal (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. sr=
pna
2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Bec=
k,
pod pořadovým č. C 2375 nebo usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
února 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 9, str. 326 a
násl.). Není proto není pochybením soudu,
jestliže formuluje výrok rozsudku za použití
jiných slov, než která v jinak určitém a
srozumitelném žalobním návrhu použil
žalobce, pokud tím přesněji vyjádří
stejná práva a povinnosti, o nichž má rozhodnout.=
Ze všech podání a přednesů žalobce
učiněných v průběhu řízení se
jednoznačně podává, že nesouhlasí s
výměnou oken a domáhá se toho, aby okna nebyla
vyměněna, tj. nesouhlasí s rozhodnutím
žalovaného, na základě kterého by mělo k
výměně oken dojít. Jestliže pak tento
požadavek promítl do návrhu na zrušení
napadeného rozhodnutí žalovaného, nejde v
případě žaloby na zrušení rozhodnut&iacut=
e; o
uplatnění jiného nároku, ale o ne zcela
přesné vyjádření požadavku na to, aby
výměna oken neproběhla, což ostatně
vyplývá i z povahy věci, neboť pokud žalobce
navrhuje zrušení rozhodnutí o výměně ok=
en,
jedná se mu bez jakýchkoliv pochybností o to, aby k
naplnění obsahu tohoto rozhodnutí nedošlo.
Samotná formulace výroku na zrušení rozhodnut&iac=
ute;
v kontextu a souvislostech daného případu pak
nezakládá nemožnost žalobě vyhovět (v
případě její obsahové důvodnosti) jenom=
pro
to, že by žalobce zvolil nesprávný způsob obra=
ny
jeho práva. Jde toliko o odlišné formulační
vyjádření nesouhlasu s většinovým
rozhodnutím a příslušnou formulační
úpravu žalobního návrhu by v případ=
283;
vyhovění žalobě mohl soud provést bez
dalšího a promítnout ji do formulace výroku
svého rozhodnutí.
Odvolací soud dále založil své
potvrzující rozhodnutí ve vztahu k zamítnut&iac=
ute;
žaloby na závěru o nedostatku aktivní věcn&eac=
ute;
legitimace žalobce s poukazem na skutečnost, že jej nelze
považovat za přehlasovaného spoluvlastníka proto,
že nebyl účasten schůze
shromáždění vlastníků jednotek, na
které by vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím ohledn&=
#283;
důležité záležitosti.
Procesním postupem vedoucím k tomuto závěru
zatížil odvolací řízení vadou maj&iac=
ute;cí
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
když tímto závěrem je rozhodnutí pro
žalobce zjevně překvapivým.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §=
229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jin&yacut=
e;m
vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud vychází při vymezení
překvapivého rozhodnutí z pojetí
zastávaného judikaturou Ústavního soudu
České republiky, která jej spatřuje v tom, že
odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na
základě skutkového stavu zjištěného sou=
dem
prvního stupně předvídat, čímž byla
účastníku řízení odňata mož=
nost
právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce,
která se s ohledem na právní názor
odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho
rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a
efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu Česk&eac=
ute;
republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220=
/04,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit=
34,
pod pořadovým č. 129; nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn.
II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. B=
eck,
2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 28.
března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný =
ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 7=
3).
Řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapiv&eac=
ute;
rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnut&iacut=
e;,
které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věc, postupu
odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy,=
kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z
účastníků řízení nikdy netvrdil
či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010,
č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83).
Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je
účastník řízení zbaven možnost s=
kutkově
a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí,
jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem
posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.
července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího so=
udu
České republiky – www.nsoud.cz).
V řízení před soudem prvního stupně
žalovaný nenamítal, že by na straně žalob=
ce
nebyla dána aktivní legitimace z důvodu jeho
neúčasti na schůzi shromáždění
žalovaného a zamítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně není na nedostatku aktivní legitim=
ace
založeno. Případná neúčast žalobce=
na
schůzi shromáždění žalovaného jako
důvod pro zamítnutí žaloby nebyla v
řízení před soudem prvního stupně
vůbec uváděna a žalovaný na tuto okolnost
nepoukazoval ani v průběhu odvolacího
řízení. U jednání odvolacího soudu
konaného dne 27. srpna 2008 tuto námitku žalovaný
neuplatnil a ani odvolací soud žalobci žádným
způsobem nenaznačil, že uvedenou okolnost bude považova=
t za
skutečnost mající za následek nedostatek
aktivní legitimace žalobce v řízení.
Jestliže pak z neúčasti žalobce na jednán&iacu=
te;
schůze shromáždění žalovaného dovo=
dil
odvolací soud důvod pro zamítnutí žaloby,
aniž dal žalobci možnost se k této jeho
právní úvaze vyjádřit, je jeho procesn&iac=
ute;
postup zjevně překvapivým, neboť žalobce nemohl
předpokládat, že odvolací soud založí
důvod zamítnutí žaloby na okolnosti, která v
dosavadním řízení nebyla vůbec uplatněn=
a.
Podle přesvědčení dovolacího soudu však
závěr o nedostatku aktivní legitimace na straně
žalobce neobstojí ani v rovině vlastní
právní argumentace.
Z § 11 odst. 3 ZVB vyplývá, že pokud dojde k
většinovému rozhodnutí vlastníků
bytových jednotek, platí jejich rozhodnutí a
vlastníci, kteří jsou v menšině, se musí
podrobit přijatému rozhodnutí bez možnosti dom&aacu=
te;hat
se ochrany u soudu, vyjma případů, kdy došlo k
rozhodnutí v tzv. důležité záležitosti.
Věta třetí odst. 3 představuje výjimku a vztah=
uje
se jen na případy přehlasovaných vlastník=
67;
bytových jednotek v tzv. důležité
záležitosti, čímž jim umožňuje
domáhat se soudního přezkumu v tak zásadní
otázce, jakou je důležitá záležitost.
Všem vlastníkům jednotek musí být dána
možnost se k navrhované důležité
záležitosti vyjádřit, což vyplývá=
; z
§ 11 odst. 3 ZVB, které hovoří o přehlasovan&e=
acute;m
vlastníku jednotky, i z povahy důležité
záležitosti, neboť jejím provedením
může být podstatně dotčena hodnota nebo charakte=
r celé
nemovitosti.
Podle názoru dovolacího soudu nelze možnost napadnout
rozhodnutí shromáždění vlastníků=
v
důležité záležitosti přehlasovaným
vlastníkem jednotky návrhem u soudu ve smyslu § 11 odst.=
3
věta třetí ZVB vykládat tak, že toto prá=
;vo
má pouze vlastník jednotky, který byl při
hlasování shromáždění
vlastníků jednotek přítomen.
Dovolací soud se v této souvislosti přiklán&iacut=
e; k
názoru, podle kterého z možnosti podat návrh na
přezkum rozhodnutí v důležité
záležitosti není bez dalšího vyloučen
vlastník jednotky, který se hlasování
nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí.
Závěr odvolacího soudu by vedl mimo jiné k
závěru, že vlastník jednotky, který se
nezúčastnil schůze shromáždění
např. z vážných zdravotních či
jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samot=
nou
skutečnost byl vyloučen z možnosti podat žalobu
týkající se posouzení většinové=
;ho
rozhodnutí v důležité záležitosti.
Ačkoliv v nikoli důležitých záležitostech
přehlasovanému spoluvlastníkovi možnost soudn&iacut=
e;
ochrany ustanovení § 11 odst. 3 ZVB neposkytuje, v
důležitých záležitostech ve smyslu věty
třetí uvedeného ustanovení by podle názoru
dovolacího soudu mělo být toto právo
garantováno každému vlastníku jednotky, kter&yacu=
te;
s rozhodnutím nesouhlasí (a nehlasoval pro jeho
přijetí) zvláště v případech, kdy i
při jeho účasti na shromáždění je
zřejmé, že s ohledem na většinu
vlastníků, která o důležité
záležitosti rozhodla, by byl takový vlastník jedn=
otky
přehlasován. Výklad, podle něhož by prá=
vo
napadnout rozhodnutí shromáždění
vlastníků jednotek příslušelo
bezvýhradně vlastníku jednotky toliko v
případech, kdy se vlastník jednotky hlasován&iacu=
te;
zúčastnil, je co do základu v rozporu s rozsahem
ústavního práva na soudní ochranu poskytovanou v
režimu čl. 36 Listiny základních práv a svob=
od.
V souzené věci nalézací soudy posuzovaly žal=
obu
vlastníka bytu směřující proti usnesen&iacut=
e;
shromáždění vlastníků jednotek, v
němž bylo rozhodnuto o výměně oken v celém
bytovém domě a úhradě nákladů té=
to
opravy z fondu oprav společenství vlastníků jednote=
k.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o záležitost, u ní=
382;
lze předpokládat, s přihlédnutím k jej&iacut=
e;mu
rozsahu, jistou finanční náročnost a také k
tomu, že o této záležitosti bylo rozhodováno
kvalifikovanou většinou, která by měla být u
důležitých záležitostí
vyžadována vždy, je uvedené rozhodnutí
shromáždění vlastníků třeba
považovat za rozhodnutí o důležité
záležitosti (srov. § 11 odst. 5 věta druhá ZVB=
a
výklad v díle Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J.,
Horák, T. : Zákon o vlastnictví bytů, C. H. Beck,
třetí vydání, Praha 2005, str. 142). K
závěru o tom, že v posuzovaném případ=
283;
bylo rozhodováno o důležité záležitosti,
ostatně dospěl i odvolací soud a jeho závěry j=
sou
potud správné. Ve světle shora učiněného
výkladu pojmu přehlasovaný vlastník jednotky
nicméně odvolací soud pochybil, jestliže žalob=
ci,
který s rozhodnutím shromáždění
nesouhlasí, upřel možnost domoci žalobou podle §=
11
odst. 3 věty třetí ZVB soudního přezkumu
přijatého rozhodnutí ohledně této
důležité záležitosti bez dalšího p=
ouze
z důvodu, že žalobce na shromáždění
vlastníků nebyl přítomen.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není
správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s.
ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na r=
ozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k další=
mu
řízení, v němž je soud prvního stupn=
83;
vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první=
; o.
s. ř.
V Brně dne 25. května 2011
Nejvyšší
soud České republiky (www.nsoud=
.cz).
Právní věta redakce.