MIME-Version: 1.0 Content-Type: multipart/related; boundary="----=_NextPart_01CDD3B7.CE776720" Tento dokument je webová stránka tvořená jedním souborem, rovněž nazývaná soubor webového archivu. Zobrazí-li se tato zpráva, znamená to, že prohlížeč nebo editor nepodporuje soubory webových archivů. Stáhněte si prohlížeč, který podporuje webový archiv, například aplikaci Windows® Internet Explorer®. ------=_NextPart_01CDD3B7.CE776720 Content-Location: file:///C:/B009C631/NS29Odo415_2001.htm Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/html; charset="us-ascii"
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky sp.zn. 29
Odo 415/2001 ze dne 27.2.2002
Právní věty:
I.&n=
bsp;
Hospodářskoprávní závazky vzniklé v dob&=
#283;
účinnosti hospodářského zákoní=
ku,
se sice po 1. 1. 1992, kdy odchodní zákoník nahradil
hospodářský zákoník, nadále ř&=
iacute;dí
hospodářskoprávními
předpisy (srov. ust. § 763 odst. 1 ob=
chodního
zákoníku), nic však nebrání stranám
smlouvy, aby dřívější hos=
podářskoprávní
závazky (závazkové vztahy, resp. práva a povinn=
osti
z nich vzniklá) nahradili smlouvou (dohodou o narovnání=
;),
kterou obecně podřídí režimu obchodního
zákoníku s odkazem na ust. §=
262
obchodního zákoníku.
II.&=
nbsp; Poněvadž obchodní
zákoník jako lex specialis
neobsahuje úpravu narovnání, platí pro
předmětný vztah podpůrně obecná úp=
rava
v občanském zákoníku (lex generalis).
III.=
Soud
nemůže posuzovat platnost původních hospodářskoprávních
závazků, nahrazených dohodou o narovnání
závazky novými, pokud tyto závazky
narovnáním zanikly a byly nahrazeny závazky
vzniklými na základě narovnání. Tato okoln=
ost totiž
jednak není z hlediska platnosti narovnání rozhodn&aac=
ute;
(srov. ustanovení § 586 odst. 2 občanského
zákoníku), jednak na tom, kdo zpochybňuje dohodu o
narovnání, leží důkazní břemeno,
že druhá smluvní strana nejednala při
sjednání narovnání v dobré ví"=
5;e,
popř. že vyvolala lstí omyl druhé strany.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud Česk&ea= cute; republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyn= 3; Č. k. a., proti žalovanému S. Č. B., a. s. , zast. JUDr. J. M., advokátem, o Kč 708.776,55, vedené u Městské= ho soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 125/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001 čj. 9 Cmo 601/00-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n = 3; n í :
Žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.) se domáhala ža= lobou zaplacení dlužné částky úvěru na trvale se obracející zásoby („TOZ“), posky= tnutého právnímu předchůdci žalovaného, a to na základě smlouvy o narovnání ze dne 6. 4. 1995, uzavřené podle ust. § 585 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Rozsudkem ze dne 2. 5. 2000, čj. 53 Cm 125/99-42, rozhodl Krajský obchodní soud v Praze, ž= ;e žaloba na zaplacení částky Kč 708.276,50 s příslušenstvím se zamítá (bod I. výroku) a že žalobkyně je povinna zaplatit k ruk&aacu= te;m právního zástupce žalovaného na náh= radu nákladů právního zastoupení Kč 36.500= ,- do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku).
Soud prvního stupně dospěl= k závěru, že žaloba není důvodná, k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze podle= ust. § 212 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů účinných ke dni 31.= 12. 2000, dále jen „o. s. ř.̶= 0;) po přezkoumání napadeného rozsudku dovodil, že odvolání je důvodné.
Na tomto základě výš= ;e označeným rozsudkem odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, ž= ;e: Žalovanému uložil zaplatit žalobci Kč 708.776,55= s 16 % úrokem z prodlení z částky Kč 681.678,4= 1 od 1. 3. 1999 do 11. 3. 1999 a se 14,5 % úrokem z prodlení z téže částky od 12. 3. 1999 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení Kč 28.352,- to vše do 3 dnů od právní moci roz= sudku (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci Kč 28.352= ,- na náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předevš&iacu= te;m provedl důkaz smlouvou ze dne 6. 4. 1995 „o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch. zákon&i= acute;ku a o narovnání vzájemných vztahů“ (dále jen „smlouva o narovnání“) a d&aacut= e;le dodatkem č. 1 k této smlouvě ze dne 22. 9. 1997 a vyš= el z právního závěru, že předmětem řízení je nárok ze smlouvy o narovnán&iacu= te;, nikoliv nárok jiný, plynoucí z předchozích= hospodářskoprávních vztah= 367;.
Odvolací soud neakceptoval ná= mitku žalovaného, že smlouva o narovnání byla na straně žalovaného uzavřena neexistujícím subjektem. Ve smlouvě je obsaženo náležité ozn= ačení žalovaného jeho obchodním jménem včetně právní formy a sídla a okolnost, že v rubrice „klient“ je uvedeno označení „S. Č. B. S.“ je jen chybou v psaní, která nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (ust. § 37 odst. 3 obč. zák.). Z obsahu smlouvy je zcela nepochybné, kdo je účastníkem smlouvy, přičemž za žalovaného je smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J= ., jehož oprávnění činit za žalovanéh= o právní úkony nebylo zpochybněno. Odvolací soud zhodnotil smlouv= u o narovnání podle jejího obsahu a dovodil, že strany projevily svou vůli nahradit dosavadní hos= podářskoprávní závazky žalovaného závazky obchodními, při čemž došlo k zániku dosavadního (hospodářskoprávního) závazku. V souladu s ust. § 125 ods= t. 1 hospodářského zákoníku (zákon č= ;. 109/1964 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“) se účastníci dohodli na zrušení původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku, kterýžto právní vztah se řídí obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb.= , ve znění pozdějších předpisů, dá= le též „obch. zák.“), když na tom se účastnící ve smyslu ust. § 262 odst. 1 obch. z&a= acute;k. dohodli. Ve smlouvě o narovnání konkretizovaný peněžitý závazek byl žalovaným ihned po= dle ust. § 323 odst. 1 obch. z&a= acute;k. uznán ke dni 1. 4. 1995. Smlouva je podle názoru odvolac&iacu= te;ho soudu platná, platností dodatku č. 1 se odvolací = soud jako otázkou pro daný spor irelevantní nezabýva= l.
Odvolací soud proto uzavřel, = 382;e i když se práva mezi účastníky neřídila občanským nebo obchodním zákoníkem, neboť šlo o hospod&= aacute;řskoprávní závazek, nic nebránilo stranám při narovnání těchto práv analogicky aplikovat ust. § 585 an. obč. zák.
Námitky žalovaného ohledně tvrzené lsti žalobce, která měla vyvol= at omyl žalovaného, dále ohledně neurčitosti narovnávaného dluhu a konečně i ohledně promlčení, shledal odvolací soud nedůvodnými. Žaloba byla podána v rámci čtyřleté promlčecí doby podle ust. § 397 obch. zák., nehledě na opakovan&aacu= te; uznání závazku z 8. 1. 1996, 6. 1. 1997 a 5. 1. 1998.<= /p>
Odvolací soud proto uznal žalob= u za oprávněnou co do důvodu i rozsahu. Žalovaná částka sestává ze dvou splátek jistiny po Kč 277.000,-, splátek úroků Kč 127.678,41 a úroků z prodlení Kč 27.098,14 k 28. 2. 1999. Odvola= cí soud shledal oprávněnými i požadované úroky, a to v souladu s ustanoveními smlouvy o narovnání.
Proti tomuto rozsudku podal žalovan&ya= cute; dovolání s odkazem na ust. §= 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pokud jde= o přípustnost a na ust. § 241 od= st. 3 písm. b) a d) o. s. ř. pokud jde o důvodnost (ve znění platném k 31. 12. 2000).
Dovolatel v prv=
é
řadě namítá, že odvolací soud měl
posoudit platnost původního hospodá=
řskoprávního
závazku, neboť ten je obsahem smlouvy nové (tj. smlouvy o
narovnání). Proto také odvolací soud dle
názoru dovolatele nemohl správn=
283;
rozhodnou o platnosti předmětné smlouvy o
narovnání z 6. 4. 1995, totiž zda šlo o
uznání dluhu „nevzniklého=
span>“
či prekluzí zaniklého. Článek II. odst. 1
obsahuje uznání pohledávky co do důvodu a
výše, uvádějí se tu pohledávky z
úvěrových smluv na TOZ v celkové výši
Kč 2,770.000,-, aniž by tyto smlouvy byly konkretizovány a
toto uznání je proto neurčité a ve smyslu § =
37 obč. zák.
neplatné, resp. právně bezvýznamné.
Žalovaný nadále tvrdí, že
žádné finanční prostředky z
úvěru na TOZ jemu či právnímu předch=
67;dci
v roce 1990 poskytnuty nebyly.
100
Dovolatel rovněž =
uvádí,
že pouze převzal privatizovaný majetek se všemi
právy a povinnostmi, aniž by znal obsah
předmětného převzatého závazku.
Nezná ani právní důvod závazku,
přičemž to, že jej uznal neznamen&a=
acute;,
že by závazek byl určitý a nepochybný. U odv=
olacího
soudu nebyl proveden ani důkaz úvěrovou smlouvou z 28. 12.
1990, kterou uzavřel s. p. S. Praha , (vymazan&yac=
ute;
k 30. 12. 1990 na základě rozhodnutí ministra
výstavby a stavebnictví ČR z 20. 12. 1990 z
obchodního rejstříku), dva dny po uzavření
úvěrové smlouvy). Dnem 30. 12. 1990 podle názoru =
dovolatele přestala existovat i
úvěrová smlouva. Až dnem 1. 1. 1991 vznikl nov&yacu=
te;
státní podnik S. Č. B.
Dovolatel dále namítá, =
82;e
žalobce až v písemném odůvodnění
odvolání nově tvrdil, že se nejednalo o smlouvu o p=
oskytnutí
úvěru na TOZ, ale o poskytnutí
střednědobého úvěru na OP<=
/span>
– zásoby, což je pouze účelovým
tvrzením. Jako důkaz, že z předmětné smlo=
uvy
bylo žalovaným čerpáno, předložil
žalobce příkaz k úhradě z 20. 12. 1990 na
částku Kč 73, 279.000,-, pro neotevření
účtu opakováno dne 8. 1. 1990 (zjevně má
být „1991“), tento důkaz však u odvolací=
;ho
soudu proveden nebyl. Žalovaný tento úvěr v lednu 1=
991
nečerpal, žalobce čerpání nedoložil, a=
69;
se o to lstivě snažil a při jednání u soudu
prvního stupně lstivě předložil zcela jinou
úvěrovou smlouvu na TOZ. Pokud byl tento úvěr
poskytnut, muselo se tak stát někdy koncem roku 1989 nebo
počátkem roku 1990 zcela jinou hospodářskou smlouvo=
u, u
níž však žalovaný namítá
zánik závazku prekluzí.
Podle dovolatele je nepochybné, že
předmětem smlouvy o narovnání z 6. 4. 1995 je
právě smlouva o úvěru z 28. 12. 1990, neboť ve
všech listinách žalobce je uvedeno, že žalobce
přebíral 80 % celkové pohledávky z
úvěrů na TOZ. V úvěrové smlouvě z =
28.
12. 1990 je uvedena částky Kč 73,279.000,-, 80 % z t&eacut=
e;to
je Kč 58,629.200,-, což je přesně zaokrouhlená
částka v potvrzení o převzetí pohledá=
vky
z úvěrů na TOZ z 2. 4. 1991, která jako důkaz =
rovněž
u odvolacího soudu provedena nebyla.
Pokud nebudou provedeny tyto důkazy, které odvolací soud=
neprovedl
a nehodnotil, lze mít podle názoru dovol=
atele
oprávněné pochyby o určitosti, srozumitelnosti a
vážnosti uznaného závazku a o jeho existenci a
tudíž i o platnosti smlouvy o narovnání z 6. 4. 1=
995.
K posouzení správnosti právních
závěrů odvolacího soudu dále odvolatel
uvádí, že úvěr na TOZ se poskytoval podle vyhl. č. 201/1989 Sb. na základě
úvěrové smlouvy vždy na jeden rok dopředu. Tato
úvěrové smlouva mohla mít platnost
maximálně do 7. 12. 1990, kdy byla cit. vyh=
láška
zrušena vyhláškou č. 561/1990 Sb. a nebyla nahrazena
jinou právní úpravou, neboť úvěry na =
TOZ
se od uvedeného data již neposkytovaly. Proto zřejmě
žalobce potřeboval novou uvěrovou smlouvu z 28. 12. 1990, ne=
boť
podle ust. § 130 hosp=
.
zák. hrozil zánik práva prekluzí uplynutí=
;m
jednoroční lhůty.
Právním důvodem předmětné pohledá=
;vky
je podle tvrzení žalobce úvěrová smlouva z 2=
8.
12. 1990, u které se při jednání před soudem
prvního stupně prokázalo, že z ní žalob=
ce
nikdy žalovanému plnění neposkytl. Uznán&iac=
ute;
závazku obsažené ve smlouvě o narovnán&iacut=
e; z
6. 4. 1995 je právně bezvýznamné, poněvad=
82;
jde o uznání závazku, který z výše
uvedených důvodů zanikl prekluzí.
Dovolatel má za to, že banka
předstírala, že má vůči
žalovanému pohledávku a lstiv=
ě
na něm vylákala uznání dluhu a uzavřen&iacut=
e;
(neplatné) smlouvy o narovnání. Jednání
banky lze kvalifikovat podle ust. § 586 od=
st. 1
věty druhé obč. zák.,
na základě něhož je předmětná smlouva
neplatná a neplatnou je i ve smyslu ust.
§ 37 odst. 1 a § 49a obč. zák.
Podle názoru dovolatele je
nesprávný i závěr odvolacího soudu, že
žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně
namítané žalobcovy lsti. K takovému
závěru by odvolací soud nemohl dojít, pokud by
provedl všechny důkazy provedené soudem prvního
stupně, zejména důkaz úvěrovou smlouvou z 28. =
12.
1990, na jejímž základě žádné
plnění žalovanému nebylo poskytnuto.
Ze smlouvy o úvěru lze dovodit pouze to, že někdy
počátkem roku 1990 byl žalovanému poskytnut
úvěr na TOZ v deklarované výši, avšak p=
ro
takový případ namítá =
dovolatel
zánik prekluzí.
Dovolatel dále tvrdí, že sml=
ouva o
narovnání směřovala pouze k tomu, aby na
žalovaném bylo lstí „vylákáno“
uznání neexistujícího závazku. Ve
smlouvě o narovnání žádné
konkrétní závazky z úvěru na TOZ, kter&eac=
ute;
by byly nahrazeny touto smlouvou, ani uvedeny nejsou. Banka nebyla schopna
prokázat plnění a proto
potřebovala „vyrobit“ novou smlouvu. Právní
úkon předstíraný resp. učiněný na
oko je vždy neplatný, ledaže by odpovídalo vůli
stran uskutečnit namísto projeveného úkonu
zastřený právní úkon, což na stran=
83;
žalované nikdy nebylo. Nevýhodné podmínky =
jsou
v tom, že se žalovaný musel zavázat k daleko
vyšším úrokům (původně byl úr=
ok
na TOZ ve výši 1,5 % p. a., od r. 1986 pak maximálně=
; ve
výši 6 % p. a.). Avšak nejen že z
úvěrové smlouvy z 28. 12. 1990 nebylo čerpán=
o,
ale na žalobce přecházely pohledávky z
úvěrů na TOZ k 30. 11. 1990, nikoliv k 28. 12. 1990, č=
;i
pozdějšímu datu.
Dovolatel má za to, že na
pohledávku banky z úvěrů na TOZ je nutno aplikovat
ustanovení hosp. zák. a bance mus=
elo
být zřejmé, že podle ust.
§ 130 hosp. zák. její pr&aac=
ute;vo
ve lhůtě jednoho roku zaniklo a následná
úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná.=
To
je též pravým důvodem toho, proč se
žalobkyně snažila vynutit si uzavření smlouvy
nové, resp. přimět žalovaného lstí k
uzavření nové smlouvy. Banka zřejmě předs=
tírala
potřebu řešit věc za účelem zániku
původního, právně pochybeného závazku.
Pokud by došlo k platnému převodu pohledávky z &uac=
ute;věru
na TOZ z Komerční banky na žalobkyni a taková
pohledávka by existovala, nebyl žádný důvod k
tomu, aby se uzavírala smlouva nová.
Na základě uvedených skutečností a
důvodů je žalovaný toho názoru, že pokud =
by
odvolací soud provedl a hodnotil všechny důkazy
provedené soudem prvního stupně, nemohl by dovodit, &=
2;e
žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně
tvrzené lsti žalobce a nesprávnosti závěr=
67;
soudu prvního stupně. Dovolatel to
pokládá ze nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu ust.
§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř=
.
Provedení pouze některých důkazů odvolac&iacut=
e;m
soudem a neprovedení jiných důkazů považuje dovolatel za vadu, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (
Na základě výše uvedeného dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších přep=
isů,
a některé další zákony, dovolán&iacut=
e;
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede =
dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaný=
m po
řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů, se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (tj. pod=
le
občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001).
Zákonem č. 239/2001 Sb., o České
konsolidační agentuře a o změně
některých zákonů, byla s účinnost&iacut=
e;
ke dni 1. 9. 2001 zřízena Č. k. a. Podle ust.
§ 19 odst. 1 zákona je tato právnická osoba
právním nástupcem původní žalobkyn=
83;
K. b. Praha, státního
peněžního ústavu, která byla ke stejné=
;mu
dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako se
žalobkyní dále jednal s Č. k. a.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § = 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., proto= 82;e odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplat= ňuje dva dovolací důvody.
Prvním z nich je důvod podle ust. § 242 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že řízení je postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávn&eac=
ute;
rozhodnutí ve věci.
Dovolatel spat&= #345;uje naplnění tohoto důvodu v tom, že odvolací soud neprovedl některé důkazy, na které žalovan&yac= ute; poukazoval. Této námitce dovolací soud nepřisvědčil, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 67 – 70), odvolací soud vz= al v úvahu všechny rozhodující důkazy, kter&eacut= e; provedl soud prvního stupně a pokud dovola= tel zvláště poukazuje na smlouvu o úvěru z 28. 12. 1990, není tento důkaz jednak z hlediska právního posouzení věci rozhodující (srov. dále), jednak je tato smlouva součástí důkazního materiálu ve spise, z něhož odvolací soud vycházel (smlouvu již jako důkaz hodnotil soud první= ;ho stupně). Ať tak či onak odvolací soud na této = smlouvě své rozhodnutí nezaložil.
Druhým dovolacím důvodem=
je
nesprávné právní posouzení věci (ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), které obecně
spočívá v tom, že soud aplikoval
nesprávný právní předpis anebo
správný právní předpis nesprávn=
3;
vyložil, popř. nesprávně aplikoval.
Ani v tomto směru nelze dát
Rozhodujícím právn&iac= ute;m závěrem odvolacího soudu ve věci je posouzení smlouvy o narovnání ze dne 6. 4. 1995, uzavřené m= ezi Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. a klientem „S. Č. B. S. P= odle bodu I. této smlouvy se smluvní strany dohodly, že jejich závazkový vztah vzniklý před 1. 1. 1992 z hospodářské smlouvy o úvěru na TOZ (viz stav uvedený v článku II/1) se bude podle § 262 obchodního zákoníku ode dne nabytí účinnosti této smlouvy řídit ustanoven&iacut= e;mi obchodního zákoníku. V bodu II. smlouvy bylo ujednáno, že ve smyslu § 585 občanského zákoníku uzavírají smluvní strany tuto smlouvu, kterou jsou upravena veškerá práva smluvn&iacut= e;ch stran k pohledávkám uvedeným v č. II/1 a jsou jí nahrazeny dosavadní závazky, vyplývající z úvěrů na TOZ. V následujícím článku 1 se pak uvádí, že banka má za klientem ke dni 1. 4. 1995 pohledávky z hospodářských smluv o úvě= ;ru na TOZ v celkové výši 2,770.000 Kč a dále je dohodnuto splácení této jistiny, výše a sp= lácení úroku, úroky z prodlení a další podmínky.
Odvolací soud z této smlouvy správně dovodil, že strany uzavřely dohodu o narovnání a správně jako irelevantní posou= dil následující dodatek č. 1 k uvedené smlouvě mezi týmiž stranami z 22. 9. 1997 (obsahují= cí jen nepodstatné upřesnění), popřípad= 83; i každoroční odsouhlasení zůstatků dluh= 367; vždy k 31. 12. (v letech 1994 – 1997).
Dovolací soud dospívá k totožným resp. obdobným právním závěrům, jako soud odvolací.
Narovnání je obecně právní institut, jenž má smluvní zá= klad a jehož podstatou je nahrazení dosavadního („starého“) závazku (závazkového vz= tahu) závazkem novým. Dosavadní závazek zaniká= a namísto něho vzniká nový závazek.
Podle ust. &sec= t; 585 až § 587 obč. zák. je narovnání konstruováno tak, že dohodou o narovnání mohou účastníci upravit pr&aacut= e;va mezi nimi sporná nebo pochybná. Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemn= 3;; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnán&iacut= e;. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat. Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.
V daném případě se původně jednalo o závazky z hospodářské smlouvy o poskytnutí úvěru na TOZ ze dne 28. 12. 1990 (dřívější smlouva, uzavřená v roce 1989, jak to tvrdí dovolatel, v řízení prokázána nebyla). Hospodářskoprávní závazky vzniklé v době účinnosti hospodářského zákoníku, se sice po 1. 1. 1= 992, kdy odchodní zákoník nahradil hospodářský zákoník, nadále ř&= iacute;dí hospodářskoprávními předpisy (srov. ust. § 763 odst. 1 ob= ch. zák.), nic však nebránilo účastníkům, aby dřívějš&iacut= e; hospodářskoprávní zá= vazky (závazkové vztahy, resp. práva a povinnosti z nich vzniklá) nahradili smlouvou (dohodou o narovnání), kte= rou obecně podřídili režimu obchodního zákoníku s odkazem na ust. §= 262 obch. zák. Poněvadž obchodn&iac= ute; zákoník jako lex specialis neobsahuje úpravu narovnání, platí pro předmětný vztah podpůrně obecná úp= rava v občanském zákoníku (lex generalis).
Pokud jde o platnost a účinnost smlouvy o narovnání, neobstojí námitky dovolatele týkající se neplatnos= ti smlouvy. Nelze učinit závěr, že smlouva o narovnání je neurčitá a proto neplatná pod= le § 37 odst. 1 obč. zák., protože obsahuje zcela určitý závazek k zaplacení specifikované částky jak co do výše (Kč 2,770.000,-) tak co do základu (pohledávky z úvěrů na TOZ). Za této situace= z hlediska narovnání bylo dokonce i nadbytečné uznání závazku vzniklého narovnání= ;m (čl. II. smlouvy) a zejména poté soud nemohl posuzovat platnost původních hospodářsko= právních závazků, jelikož tyto závazky narovnán&iacut= e;m zanikly a byly nahrazeny závazky vzniklými na základ= 283; narovnání. Je proto irelevantní i námitka, &= 2;e obsahem narovnání se stal závazek „nevzniklý“ či „zaniklý“ prekluzí, neboť jednak tato okolno= st není z hlediska platnosti narovnání rozhodná (<= span class=3DSpellE>porov. ust. § 586 od= st. 2 obč. zák.), je= dnak na žalovaném spočívalo v řízení důkazní břemeno, že žalobkyně nejednala při sjednání narovnání v dobré víře, popř. že vyvolala lstí na straně žalované omyl a toto důkazní břemeno žalovaný neunesl; to že žalobkyně nejednala v dobré víře, popř. vyvolala lstí omyl žalované, nebylo v řízení prokázáno. Pokud jde o tvrzený zánik pohledávky prekluzí, již poslední novela hospodářského zákoníku, provedená zákonem č. 103/1990 Sb., zakotvila s účinnost&iacut= e; od 1. 4. 1990 v ust. § 130 an. hosp. zák. do hospodářských vztahů promlčení (ust. § 130 an. hosp. zák.) a tudíž dohodu o narovnání bylo lze uzavřít i o promlčen&eacu= te;m právu (viz ust. § 585 odst. 2 obč. zák.).
Rovněž další ná= ;mitky dovolatele nejsou podstatné.
Práva a povinnosti z hospodářské smlouvy o úvěru na TOZ postupn= 283; přecházely resp. přešly z původních smluvních stran na právní nástupce. Na straně dlužníka to byl po státním podniku S. P. státní podnik S. Č. B. a smlouva o úvěru resp. závazek z ní nemohl proto zaniknout výmazem předchozího dlužníka z obchodního rejstříku, když v rámci celkového přech= odu práv a závazků z právního předchů= ;dce na právního nástupce přešel i předmětný hospodářský závazek (j= ak ostatně přiznal i dovolatel, privatizovaný majetek posléze přešel na akciovou společnost v rámci komplexu práv a povinností, spojených s privatizovaným majetkem).
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že odvolací soud nemusel provád= 83;t důkaz smlouvou o úvěru z 28. 12. 1990, jak se toho domáhá dovolatel, neboť práva a povinnosti z této smlouvy se staly pro oba účastníky obsoletní právě proto, &= 2;e závazek z úvěrové smlouvy byl nahrazen závazkem z narovnání. Ostatně důkaz touto smlouvou provedl soud prvního stupně.
Dovolací soud proto dovolán&i= acute; jako nedůvodné zamítl (ust. = § 243b odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.), protože napadené rozhodnut&iacu= te; odvolacího soudu je správné.
Výrok o nákladech dovolac&iac= ute;ho řízení je odůvodněn ustanoveními §= 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 a 24= 3b odst. 4 o. s. ř. Dovo= latel neměl v řízení o dovolání úspěch, kdežto žalobkyni žádné náklady v tomto řízení podle obsahu spisu nevznik= ly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolac&iacu= te;ho řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud Česk&ea= cute; republiky (www.nsoud.cz). Právn&= iacute; věta redakce.